Proč nesouhlasím s Lisabonskou smlouvou?

Už se mě pár lidí porůznu vyptávalo, proč vlastně nesouhlasím s Lisabonskou smlouvu, nuže, pokusím se zmínit skutečnosti, které já sám vidím jako negativa. Nejedná se o článek nějak kontrolovaný a je psán z volné myšlenkové asociace, tudíž doufám, že omluvíte případné skákání z bodu do bodu, opakování se, či absenci některých prvků. Nehodlám zde rovněž zmiňovat případné kladné stránky Lisabonské smlouvy, byť jsem přesvědčen, že jich pár má.

Lisabonská smlouva je jen přepisem evropské ústavy, s tím, že vypadl název a články o symbolech a vládě (ministr zahraničí EU se přejmenoval na Vysokého představitele pro vnější vztahy a společnou zahraniční a bezpečnostní politiku), odstranili se limity moci EU (běžné ústavy mají tzv. pozitivní a negativní ústavní roli: vymezují kam stát smí a kam ne), a změnil se název společně s přijímací procedurou, tedy tíž ústavy, kterou odmítli Francouzi a Holanďané.

O Lisabonské smlouvě až na jednu výjimku nerozhodovali voliči, ale elity. Je paradoxní, že v tom jediném případě, kdy „lid“ promluvil, neprošla. Lisabonská smlouva v podstatě prohlubuje ten často zmiňovaný demokratický deficit EU – principem demokracie je, že lidé sobě prostřednictvím svých volených zástupců ukládají zákony: právo tedy vzniká zdola. V případě EU však má legislativní iniciativu komise, orgán nevolený, tudíž se zákony na této úrovni generují shora, čímž onen tolikrát kritizovaný demokratický deficit jen prohlubuje.

Lisabonská smlouva zakotvuje nadřazenost evropského práva nad domácím. K čemu nám pak bude domácí legislativa (a legislativci), když vše mohou řešit z Bruselu? Při extenzivním a sofistikovaném výkladu tohoto textu (který není nijak neobvyklý) získává Evropská unie všechny pravomoci, které chce. Ba co víc, v rámci tzv. „doložky flexibility“ může komise rozhodnout, že sama nebude určité ustanovení LS dodržovat, pokud si to vyžádá zájem EU. To je zvlášť paradoxní, když to srovnáme s tím, že státy budou za nedodržování kteréhokoliv byrokratického patvaru z dílny této komise (v extrémním případě i takového, který sám LS odporuje, ale je „v zájmu EU“) sankcionovány.

Mimoto, rozsah smlouvy je v podstatě neomezený. Přímo v ní se hovoří o tom, že EU může rozšířit své pravomoci rozhodnutím na evropské úrovni (na úrovni Rady či Komise). Pokud je LS schválena, již bude velice malý prostor blokovat prohlubování integrace, což doteď šlo, neboť smlouva zavádí rozšiřování a novelizace smlouvy bez nutnosti ratifikace.

V případě nesouhlasu státu má věc automaticky projednávat Evropský soudní dvůr, který má ale podle smlouvy z Nice zároveň povinnost rozhodnout pro tzv. "stále užší Unii", tj. vždy prosazovat takový výklad, který pouze prohloubí integraci a podpoří pravomoci evropských orgánů. Je to jakýsi centralizační prvek.

Lisabonská smlouva zavádí právní i mezinárodní subjektivitu EU, takže se nám v budoucnu může klidně stát, že v cizině kromě našich budou působit i evropské ambasády. Naprosto to degraduje zahraniční politiku členských zemí. Koneckonců, podle smlouvy existuje povinnost států EU, které zasedají (či v budoucnu zasednou) v RB OSN, aby vždy před svým vystoupením umožnili promluvit vysokému představiteli a v rámci svého příspěvku smějí pouze vyjádřit podporu a souhlas tomuto projevu. Vlastní zahraniční politika zde ztrácí význam a odhadovaný vývoj napovídá, že brzy se ztratí sama.

Nejvíc medializována je samozřejmě změna hlasovacího mechanismu, která snižuje váhu našeho hlasu nejméně o 1/3. Tohle potvrzují dokonce i zavilí příznivci. Mě osobně se třeba vůbec nelíbí (ve snaze omezit „demokratický deficit“) zavedení funkce „evropského prezidenta“. Jako kdyby existoval nějaký evropský stát…

Navíc, velký problém vidím, a to se moc neopakuje, v ztrátách práva veta v různých oblastech. Lisabonská smlouva jej například zavadí v oblasti migrační politiky a komise zcela otevřeně říká, že proud uprchlíků proudící do Evropy bude dělit mezi členské státy. Je tu tedy celkem silné riziko, že nám sem „Brusel“ pošle pár stotisíců muslimů a my utřeme nos. Je přitom jedním z znaků suverénního státu je právě možnost určovat (prostřednictvím státního občanství) své obyvatelstvo. Takhle bude stav obyvatelstva v každé zemi řízen „z vnějšku“.

Kromě snížení váhy hlasu ztrácíme i své zastoupení vůbec v nejdůležitější instituci EU - v komisi. Nově bude jen 18 komisařů. Nezapomínejme, že komise má jediná legislativní aktivitu, tj. právo navrhovat zákony.
Nezávislost ztrácí i naše justice. Kromě Evropského soudního dvora, ke kterému se lze od domácích soudů již odvolat, vznikne i "Evropský veřejný žalobce", nejvyšší státní zástupce pro EU, který bude mít právo kohokoliv v kterémkoliv členském státu pohnat před soud.

EU se jí obecně posouvá k federaci. Koneckonců, v rámci LS má vzniknou evropská obdoba FBI. K tomu si zacituji z iDnes: "Zatím se ta organizace jmenuje Europol, sídlí v nenápadném činžáku v Haagu a běžným policistům je spíš pro smích. Autoři Lisabonské smlouvy však mají s Europolem velké plány. Europol by měl získat pravomoci americké FBI a účastnit se vyšetřování zločinů."

Obecně v závěru mohu říct, že Lisabonská smluv zavádí opak principu subsidiarity. Na místo toho, aby EU vykonávala jen to, co jí přenechají členské státy budou nyní jednotlivé země vykonávat jen to, co jí přenechá EU.

Neodpustím si jednu poznámku nakonec: navzdory všemu třeštění u nás není LS nějakým význačným celoevropským celopolitickým tématem (jestli to není třeba také tím, že neexistuje žádná evropská politická veřejnost) a většině lidí nejen v Evropě, ale i u nás, je její osud celkem ukradený.