Pirátská strana = krize ve společnosti

Z četných vyjádření příznivců i členů „pirátů“ se dovíte, že oni přeci žádná díla nekradou. Oni je „sdílejí“. Nepříjemně mi to připomíná ono komunistické „všechno je všech“, a také ony totalitní doby, kdy se nekradlo, pouze se „přemisťovalo“ a „vypůjčovalo“.

Mnozí možná relativně oprávněně namítnou, že se samozřejmě nejedná o krádež, ale o „pirátství“, s tím, že to je předci něco jiného. Je to stále trestný čin a z mého (byť třeba dosti omezeného) pohledu je to krádež – krádež duchovního bohatství. A na každý pád to není nic, co by se mělo tolerovat, natož podporovat. V okamžiku, kdy se „sdílení“ kulturních děl bere jako běžná (povolená) věc to zcela degraduje tvůrcům děl (potažmo majitelům licencí) jejich donedávna nezadatelné majetkové právo svobodně disponovat se svojí vytvořenou komoditou.

Nutno samozřejmě pro úplnost dodat, že zástupci České pirátské strany uznávají, že ono „sdílení“ není morální. Neodpustí si ale dodat nejrůznější „ale“. I tohle mi něco připomíná. Řekněme třeba Machiavelliho.

Je dost zajímavé, že se hovoří o sdílení duchovního bohatství, nikoliv také toho hmotného. Jedná se o nejhrubší materialismus par excelence, z něhož by Karl Marx měl jistě radost. Nemluvě o tom, že duchovní bohatství každého z nás, jeden ze základů naší civilizace, je tímto hluboce degradováno, de facto stavěno na nižší úroveň oproti bohatství materiálnímu. I toto pohrdání duchovními statky přibližuje názory pirátů marxismu. Voliči pirátů tak bohužel, aniž by si něco takového uvědomovali, v podstatě vedou čelný útok na naší západní civilizaci, na její kořeny a předpoklady.

Podpora ČPS či podobným bizardním stranám rozhodně není zrovna dobrou zprávou pro stav naší společnosti. Je to určitým dokladem absence normativní společnosti. Společnost, žijící v zcela bezpříkladném a v dějinách naprosto ojedinělém materiálním blahobytu, už bohužel v tomto stavu potřebuje určité hnutí rebelující proti zavedenému stavu – jednou tuto roli plní enviromentalismus, jež si do čela vytkl ochranu přírody, jindy feminismus, hlásající boj proti útlaku žen, či třeba právě pirátské hnutí, profilující se na boji s právy duševního vlastnictví. Nejhorší na tom je skutečnost, že právě rejdy politických představitelů jsou přímo zodpovědné za podobné úlety veřejnosti v politickém životě celé společnosti.

Největším problém těchto hnutí namnoze je, že neusilují ani tak o správu věcí veřejných jako celku, to je jim většinou celkem ukradeno, nýbrž že se snaží do veřejného pořádku implementovat své dílčí zájmy. Lapidárně řečeno sice piráti chtějí změnit autorské právo, ale jaké změny chtějí v daňové soustavě, zahraniční politice či v otázce důchodů nebo energetiky, to je velká neznámá. Z toho důvodu je třeba zachovávat ostražitost – aby náhodou výměnou za bezprecedentní změny v autorském právu nezačali piráti „sdílet“ politickou moc třeba s komunisty.