Dejte školám miliardu!

V neděli začne sněmovna jednat o vyjádření důvěry vládě a dozajista, krom všeho jiného a neméně podstatného, zde zazní minimálně verbální závazek o prioritě školství a finančních prostředků pro něj. Je to ale správná cesta?

Naše školství trápí řada problémů nejen systémového charakteru. O řade z nich se všeobecně ví, o některých jen tuší a většina zůstává veřejnosti skryta, neboť to není problém na první pohled zřejmé. Nalévání peněz do skřípající školské soustavy není samospasitelné. Vypomohu-li si paralelou z současného hospodářství, je to zhruba totéž, jako kdyby vláda podporovala ony „chromé kachny“ – podniky neschopné konkurovat a prodávat, které se nad vodou drží jen díky státní podpoře pro zachování pracovních míst, jelikož se například nacházejí ve „vyrovnaném volebním obvodě“.

Posledních zhruba deset let se prostředky věnované školám a školství neustále zvyšují, byť se řádově jedná o procenta a většinu pohltí nárůsty platů vynucené odboráři. I tak nevidíme sebepatrnější výsledek ve zlepšení stavu naší vzdělanosti. Výuka stagnuje a reálné vědění společnost má spíše sestoupnou tendenci. Cpát peníze do systému, který efektivně nefunguje, je podobné, jako házet sociální dávky oknem v naději, že si je sociálně slabí sesbírají.

Je to analogie toho, co se děje na ministerstvu zdravotnictví. Od revoluce řešili všichni ministři problémy tohoto resortu tím, že do něj nacpali peníze. Výsledek s odstupem vidíme sami: zdravotnický systém peníze nějakou dobu (většinou tak dva roky) všemožně konzumoval a pak si řekl, pod pohrůžkou kolapsu, o další, větší, příděl. Je na místě se ptát, zda má cenu řešit problémy resortu školství stejným způsobem.

Přesto, aby bylo jasno, rozhodně nelze nic namítat proti zvyšování investic do vzdělání. Proti čemu je ale nutno se ohradit bezúčelné financování systému. Když neustále cpeme peníze do systému, který nefunguje podle našich představ a opakovaně selhává, zdravý rozum nám velí neoznačit to jinak než jako vyhazování peněz oknem…