Budoucí Čína? Předlužený vývozce inflace

Čínský drak napumpoval do svého hospodářství v souvislosti s potíráním krize nezměrné sumy, čímž si zadělal hned na několik problémů. Navíc, po několika letech, kdy svým vývozem širokého spektra levného zboží (od ponožek po auta) napomáhala celosvětovému snižování růstu inflace, se dnes dostáváme do situace, v které Čína začíná inflaci spíše vyvážet.

Americký ekonom Edward Yardeni v 90. letech došel k závěru, že růst intenzity mezinárodního obchodu je důležitým protiinflačním faktorem, neboť větší zapojení do systému mezinárodního obchodu podporuje konkurenci i nárůst produktivity a snižuje ceny dováženého zboží, kteréžto faktory snižují inflaci i samy o sobě. Rozmach mezinárodního obchodu tak zdánlivě umožnil dosažení letitého ekonomického snu: nízké inflace, kterou lze bez významnějších následků kombinovat s volnou měnovou politikou.

Sama volná, natož pak agresivní, měnová politika centrální banky však nejen působí jako faktor zvyšující inflaci, ale rovněž napumpuje do ekonomiky takové množství peněz, které dříve či později vyvolá krizovou situaci. Přebytek peněz podněcuje k investování do rizikovějších operací – krásným důkazem bylo chování amerických bank před současnou finanční krizí, když skupovaly rizikové hypotéky či nejrůznější finanční deriváty.

Finanční krize pak byla mimo jiné způsobena i rozvolněnou politikou mnoha centrálních bank. Aby se předešlo krizi likvidity a znovu se podnítilo úvěrování, nalily vlády do ekonomiky nejrůznější formou miliardy dolarů. Čína nestála stranou, nicméně vzhledem k zvláštnímu hospodářskému systému se tyto finanční injekce projevily ihned: čínské banky začaly půjčovat na projekty jakmile centrální banka nařídila půjčovat.

Jaký je výsledek? Spotřeba peněz v čínské ekonomice za poslední rok narostla o 14,28 %, což je oproti nechvalně známým Greenspanovým penězům s nárůstem 1,8 % podstatný rozdíl. Nové půjčky sice obstaraly v pravdě impozantní 8% hospodářský růst, nicméně je třeba mít na paměti, že nově schválené půjčky, které tento nárůst vyvolaly, dosáhly úrovně skoro čtvrtiny čínského HDP. Čínská lidová republika tak dala během posledního roku pojmům „pumpování peněz do ekonomiky“ či „finanční bublina“ zcela nový rozměr, který naprosto zastínil samotného Greenspana.

Čínská ekonomika nemá daleko předlužení. Podle propočtů různých ekonomů dnes tvoří úvěry v ČLR 110 až 135 % HDP – jen pro srovnání je to mnohem víc, než kolik vykazovaly východoasijské ekonomiky v době asijské bankovní krize roku 1997 a zhruba stejnou výši úvěrů jakou mělo Japonsko na počátku tzv. „ztracené dekády“ (desetiletí stagnace) roku 1990. Panika se nekoná z prostého důvodu: ohromné devizové rezervy umožňovaly Číně dlouhou dobu sanovat špatné úvěry a s největší pravděpodobností toho budou schopny i nadále. Nárůst počtu nových úvěrů by se ve většině ekonomik dal považovat za projev ekonomického zdraví a síly. V případě Číny se jedná spíše o projev paniky.

Ačkoliv se tedy nemusíme bát kolapsu čínské bankovní soustavy, máme dostatek důvodu se v následujícím desetiletí obávat inflace. Dluhy, které většina států vyprodukovala s cílem bojovat proti krizi, jsou z principu inflační a v současném systému světové ekonomiky bude obchodní propojenost působit jako svého druhu zesilovač.

Samotná Čínská lidová republika zřejmě brzy obohatí skladbu svého vývozu o inflaci, která se již dnes projevuje v některých oblastech. V souvislosti s bohatnutím podnikatelské vrstvy dnes Čína vytváří pádivou inflaci v sektorech jemného strojírenství (typickým produktem jsou švýcarské hodinky) a starožitností, na trhu s uměním a v potravinářství. V tuto chvíli však není na vině nárůst úvěrů, kterýžto je spíše záležitostí poslední doby a prozatím se projevuje především nadprodukcí v těžkém strojírenství, jako spíše skutečnost, že zmíněné produkty jsou výrazné „poziční statky“, tedy zboží, jehož vlastnictví dodává majiteli určitý sociální status či prestiž – ať už se jedná o sochu Damiena Hirsta, antickou vázu či třeba tak obyčejný produkt jako mléko, jehož konzumací dávají mnozí Číňané najevo svůj status střední vrstvy a zároveň jakousi modernitu a prozápadnost.

Nezbývá než věřit v Yardeniho teorii a čekat, až nám televizory z Číny zase začnou snižovat tempo růstu inflace.