Otázka interrupce - rozpor zákona s listinou práv a svobod

Podle Listiny základních práv a svobod má každý člověk právo na život – to je všeobecně známý fakt. Při pročítáním se schváleným zněním listiny jsem se zarazil u článku 6, jehož první odstavec říká: „Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.“ Obzvláště druhá věta mě donutila zamyslet se.

Přestože je Listina základních práv a svobod součástí českého ústavního pořádku, legálně se v tomto státě provádějí interrupce. Ty jsou legalizovány platným zákonem o umělém přerušení těhotenství, a tak se právo na život neustále s každou další interrupcí porušuje. Zájemkyně o potrat může o přerušení žádat svého gynekologa až do dvanáctého týdne těhotenství. Po překročení této hranice je však interrupce také povolena a to ze zdravotních a genetických důvodů.

Ve školách se vyučuje, že Listina základních práv a svobod je součástí ústavy České republiky, respektive ústavního pořádku. Rovněž nám bylo při výuce zdůrazňováno, že ústavní předpisy mají nejvyšší právní sílu. Jak je tedy možné, že je vykonávání interrupce českým gynekologům umožňováno?

Zde jasně vidíme, že samotné umístění práva na ochranu do českého ústavního pořádku nestačí na to, aby byla tato ochrana prováděna. Toto jednání jistě není v pořádku. Ústavní soud by proto měl rozhodnout, o zrušení nebo změně zákona, umožňujícího potrat. Konkrétně zákon o umělém přerušení těhotenství. Východiskem by bylo také přidání dodatku k Listině základních práv a svobod, avšak to by bylo mnohem komplikovanější.

Jak vidíme, ochrana lidského života je v této oblasti nevyřešená. K čemu je v tomto případě právo na život, když je nevynutitelné, a dokonce i odpíráno konkrétním zákonem?

Poznámka na závěr: Nevyjadřuji zde názor na interrupci, ale pouze upozorňuji na "nepořádek" v českých zákonech.