Už mnoho desetiletí se média využívají i pro prezentaci naukového obsahu. Za minulého režimu například druhý program Československé televize vysílal v průběhu dopoledních hodin pořady, které měly doplňovat výuku na základních školách. Díky tehdejším striktně stanoveným osnovám bylo jasné, co se žáci ve školách v daných dnech učili. Už tehdy byly ale i tyto vzdělávací pořady spíše na škodu. Místo pedagogického uchopení témat totiž často převládalo propagandistické ideologické pojetí. Doba se naštěstí změnila, vzdělávací pořady však stále příliš dobře nevzdělávají.
Muze televize nahradit ucebnici?via Google Images
I při rozmachu televizního vysílání ve Spojených státech amerických se několikrát pokoušeli o tvorbu pořadů s naučným obsahem pro děti. Aby se však na tyto naučné pořady děti nebo školáci dívali, museli se tvůrci uchýlit k infantilní podobě či chování účinkujících. Právě atraktivita je pak klíčem k úspěchu takových pořadů – ale nikoliv úspěchu co do přínosu informací divákovi, ale úspěchu ve smyslu vysoké sledovanosti. Témata, ke kterým se tyto pořady uchylují jsou pak vybírány na základě obrazové atraktivity a popularizace.
Takto pak vznikají rádoby vzdělávací pořady, které mají na jednu stranu vzdělávat, na druhou stranu musí bavit. Téma je tudíž zákonitě podrobeno značnému zjednodušení, jelikož hlubší souvislosti nelze v televizním formátu předat. Není proto v silách televize dobře vzdělávat. Aby měla výuka smysl, nelze informace jen přijímat. Je také potřeba kriticky myslet, interagovat, vést dialog. V tomto smyslu ale televizní vzdělávací pořady doposud interaktivní nejsou.
Pro předání hlubšího a specializovaného vědomí o tématech a problémech nemá televize předpoklady. Každá úroveň vzdělávání musí být postavena na komplexních základech – jednoduše proto, aby divák předložené problematice a jejímu výkladu porozuměl. Televizní prostor však není stavěn na to, aby poskytoval rozsáhlé podloží pro komplikovanější témata. Tím je pak televizní vzdělávání odsouzeno pouze k povrchnímu popisu, nebo pouhému pokrytí nejzákladnější úrovně vzdělávání.
Tím se dostáváme k dalšímu problému. Pokud se televize uchýlí k tomu vysílat vzdělávací pořady pro nejmenší, mohou rodiče těchto dětí zcela mylně získat pocit, že posazením před televizní obrazovku svou ratolest obohatí o vědomosti. Dojít to pak může až tak daleko, že by místo rodičů mohla výchovu převzít televize. Děti by pak mohly zcela ztratit sociální kontakt s vrstevníky i částí rodiny. Navíc i v tomto případě se dítě vyhýbá jakémukoliv dialogu či rozhovoru.
V dnešní době bych nebezpečí viděl například v provozu nového programu veřejnoprávní České televize – „ČT:D“. Pod záštitou veřejné služby program nabízí pořady určené těm nejmenším, odpoledne i starším dětem. O vhodnosti některých pořadů, či o jejich přínosu dětem, by se také mohly psát rozsáhlé polemiky. Důvěra rodičů k programu České televize by mohla být na rozdíl od soukromých stanic větší. Otázkou je, zda to není spíše na škodu.
Televize jako doplněk ke školnímu vzdělávání zcela jistě sloužit může sloužit. Vzdělávací pořady by však nikdy neměly nahradit učebnice, knihy ani školu samotnou. Nikdy totiž nebude plnohodnotnou náhradou. V jistých případech může obrazovost televize i pomoci pochopení dané látky. Ve vyšších stupních vzdělávání nebo při nekvalitním zpracování tématu však obrazovost televize může být spíše na škodu – obzvláště ve chvíli, kdy odvádí pozornost. Na rozdíl od učebnice či knihy se žáci při nepochopení úseku nemohou k dané problematice snadno vrátit. (Jak je tomu například u knihy či učebnice – tam stačí jen otočit stránku)
