Expo 1958 se komunistům vymklo kontrole

Zajímali jste se někdy o Expo 1958? V tom případě je tento článek pro vás. Vznikal jako práce do školy, ale bylo mi líto jej po odevzdání rovnou "zavřít do šuplíku". Když už jsem si s tím dal tu práci, tak to alespoň zveřejním, aby si to zájemci přečetli také. Tento článek je poněkud delší, tak si uvařte kávu a pohodlně se usaďte.

Expo 1958

Světová výstava s původně neoficiálním názvem „Expo“ se nepravidelně koná v různých světových metropolích již od roku 1857. Prezentuje kulturu, průmysl, design i aplikaci vědy do každodenního života. V České republice se sice nikdy nekonala, i přesto však Češi mnohokrát dokázali světovou pozornost díky výstavě získat.

Extrémní zájem o českou reprezentaci v rámci Světové výstavy zaznamenala československá republika v roce 1958, kdy se místem konání stalo hlavní město Belgie.  Tato akce byla ve své době unikátní příležitostí, jak pomocí umění zviditelnit celý stát, což se hodilo tehdejším totalitám, které jsou známé svou touhou vystavovat a exhibovat. Československo podalo přihlášku k účasti na Světové výstavě již roku 1955. Kvůli dozvukům korejské války bylo ale konání výstavy přesunuto až na rok 1958.

Expo 1958

Symbolem Expa 58 byla stavba, navržená architektem André Waterkeynem, znázorňující strukturu krystalu železa. Model je veliký 102 metrů a slouží také jako rozhledna. Stavba byla nazvána jako Atomium a stejně tak, jako pařížská Eiffelovka, vydržela po Světové výstavě až dodnes. V těsné blízkosti stavby v průběhu Světové výstavy vedla trasa panoramatické lanovky. Stavby obřího kolosu se ujal československý státní podnik Hutní montáže, což pro socialistické Československo znamenalo prestižní záležitost.

S touto výstavou je také neodmyslitelně spjatá melodie z filmu Most přes řeku Kwai, která se stala téměř neoficiální hymnou výstavy.

Přípravy

Přestože byla Československá kultura a společnost držena pod neúprosnou sítí komunistických vládců, na Světovou výstavu byly vyslány ty nejlepší exponáty, a tak byl československý pavilon jistou potěmkinovou vesnicí, vystavující sice výrobky československých designérů, avšak takové, které v Československu doposud nebyly nepoužívané. Tehdy bylo zřetelné, že se totalitární režim bude snažit vykreslit stát jako velice dobře fungující systém, vedený tím nejlepším režimem. Československo mělo ambice svou účastí dokumentovat současný stav kulturní a technické vyspělosti i životní úroveň československého lidu, výsledky jeho práce a jeho podíl na budování lidštějšího světa.

Aby vše proběhlo co nejlépe, byl vedením československé expozice pověřen Jindřich Santar, tehdejší sekční šéf ministerstva informací, který měl na starosti výstavy. Ten si jako svého kolegu vybral Františka Cubera, který zastával funkci architekta Státního projektového ústavu pro výstavbu měst a vesnic v Praze. Režim měl při svěření tohoto úkolu Santarovi dojem, že vše dopadne v rámci komunistické propagandy co nejlépe, protože sám architekt patřil mezi hlavní ideology komunistické strany.

Santar se tedy spolu se svými kolegy pustil do vypracovávání scénáře, který vycházel z ústředního tématu výstavy. Symbolika toho, čeho Československý lid dosáhl při budování své země, byla rozpracována do dvanácti různých expozic. Heslo pro reprezentaci znělo „Jeden den v Československu“ a vyjádřeno bylo v sekcích Práce, Kultura a Odpočinek.

Výběr děl

Na architekturu československého pavilonu a na výtvarné zpracování řady děl i výtvarně architektonického pojetí byly vypsány soutěže. Zúčastnili se jich většinou vyzvaní autoři z okruhu profesorů vysokých uměleckých škol a jejich žáci i někteří další vyzvaní umělci doporučení Svazem československých výtvarných umělců. V drtivé většině nešlo ani o umělce vysloveně politicky angažované, ani o skalní představitele socialisticko-realistické metody. Výběr se orientoval spíš na osvědčená jména neproblematických a s režimem loajálních výtvarníků – z řad Svazu československých výtvarných umělců. Výběrová komise složená především z umělců působících na vysokých uměleckých školách přistupovala k výběru a hodnocení exponátů spíše věcně z hledisek výtvarných, a na ta obsahově-ideologická hlediska nahlížela spíše jen do menší míry.

S návrhem Santára ale nakonec stejně nebyli všichni spokojeni. Jelikož bylo ale na přípravu málo času, podařilo se na výstavu protlačit mnoho děl, které by ústřední výbor KSČ za jiných okolností rozhodně nepovolil. I díky tomu se na výstavu nedostala mnohá tendenční socialistická díla. Santár dal totiž nakonec dohromady tým lidí, které již socialistický realismus nebavil, a tak se podařilo dostat do světa i díla těch umělců, kteří nebyli schváleni režimem. Už při samotné tvorbě programu se občas objevily konflikty, a to zejména mezi kanceláří generálního komisaře, externími komisemi, stranickým dohledem, jednotlivými autory a angažovanými podniky.

Lokace československého pavilonu

Samotné umístění pavilonu Československé reprezentace nebylo zrovna obvyklé. Okolní aleje a umístění u brány parku tvořilo jistou izolaci od zbytku dění na výstavě. I to však čeští architekti nakonec dokázali proměnit ve výhodu a rozhodli se vytěžit z tohoto odstupu maximum – mohli být díky izolaci architektonicky naprosto nezávislí na okolních stavbách, avšak na druhou stranu museli brát ohledy na exteriér parku i na přítomnost přilehlé komunikace.

O pavilonu

Pavilon byl projektován tak, aby naplňoval účel výstavních prostor, zároveň měl však nést i prvky pokrokové průmyslové techniky. Tento urbanistický kompromis měl zajistit československému pavilonu takovou originalitu, která by vynesla do všeobecného vědomí originalitu československého nápadu. Uplatňovala se tedy hlavně snaha individuálního zadání. Svým vzhledem měla budova zapadat do prostředí, které bylo československé reprezentaci přiděleno (měla být zasazena do vnějších sadových úprav, i přítomných prodejních stánků, nebo mezi již zmíněné aleje), svým uplatněním měla sloužit k poskytnutí prostoru pro vystavení dalších jiných exponátů. Stavby pavilonu se ujal rovněž státní podnik Hutní montáže.

Celý pavilon měl mít zvláštní úlohu v samotném příběhovém rámci. Vzdušný prostor s programovým poselstvím o harmonické společnosti, tlumočeným uměleckými díly i samotnými materiály, jako například zlatá skleněná mozaika, barevná vitráž, mramor a kov. Tento prostor měl dávat dojem uměleckosti, avšak nést si s sebou měl i značný propagandistický obsah.

Úspěchy ve světě, neúspěchy doma

Den otevření expozic byl pro tu československou úspěšný i neúspěšný zároveň. Při úvodním velkolepém zahájení byly za hudebního doprovodu Ústřední hudby československé armády vypuštěny k nebi tisíce holubů. Předvedena byla česká opera v podání umělců Národního divadla. Pozitivní body získal pavilon za to, že byl jako jeden z mála při otevření dokončen. Návštěvníci byli nápady Čechoslováků nadšení. Celá česká expozice byla situována na pouhých deseti tisících metrech čtverečních. Sekce „Práce a odpočinek“ nabídla lidem výrobky okulahodné

ho designu, avšak s dobrým funkčním využitím. Zkrátka šlo o produkty, které nebyly nevzhledné a fungovaly. V části, určené pro kulturu mohli lidé zhlédnout promítání Laterny magiky, jež projektovala konferenciérku, která se sebou hovořila na třech plátnech ve třech jazycích. Tuto neobvyklou a originální projekci vymyslel Jindřich Santar společně s Alfrédem Radokem, Josefem Svobodou, Milošem Formanem, Jánem Roháčem a Vladimírem Svitáčkem. Santar líčil Laternu magiku jako novou formu jevištního umění, kdy diváci mohou najednou sledovat kombinaci filmu, tance, zpěvu a divadla. Architektonicky samostatnou kapitolou je stavba, nazvaná jako „restaurace Praha“, která byla doplněna také československými kulinářskými specialitami.

V den otevření expozice se však zároveň začala ozývat i úmyslná negativní kampaň, vedená paradoxně některými Čechy. Ta totiž kritizovala opomenutí vedoucí úlohy strany. A vyjadřovala veliké zklamání nad tím, že kapitalistickému západu se československá výstava líbí a byla jimi pochválena. Tak si scénárista československé reprezentace Jindřich Santar vyslechl slova jako: „Expozice je velikým zklamáním, jelikož je bezideová“ nebo „Nepřítel tě chválí, zkoumej své svědomí!“.

K šťastným okolnostem, které příznivě ovlivnily přípravu a definitivní podobu naší expozice, patřil fakt, že i přes výši finanční podpory se stát v průběhu příprav spokojil s relativně malou kontrolou a nevyžadoval ani významnější závislost tvůrčích kolektivů na politických orgánech. Nad podobou výstavy, i jejími přípravami měl samozřejmě dohled Ústřední výbor KSČ, ale jeho role byla oslabována výraznými vůdčími osobnostmi, které měly na zřeteli spíše vytvoření kvalitní, moderní, mezinárodně akceptovatelné expozice než striktní dodržení ideologicky motivovaných pokynů. Komunistická strana projevovala svou účast na přípravě tím, že poskytovala ideová vodítka k obsahu, vyjadřovala se ke scénáři, výběru autorů děl a podobně.

O exponátech

Jak už bylo uvedeno – v Československém pavilonu bylo možno vidět také spoustu designových novinek. Jednou z mnoha takových bylo kupříkladu umyvadlo, které bylo konstruováno tak, že kohoutek nechal téci vodu směrem od osoby, takže nehrozilo, že se člověk při umývání rukou postříká. Prezentován byl také mýdlový dávkovač, který se mnoho let používal ve vlacích Českých drah. Podlouhlá krabička s práškovým mýdlem, u které stačilo zespodu pootočit ventilem, a v zápětí se na dlaň vysypala dávka mýdla. Originální byl tehdy také, pro nás dnes již běžný, vysoušeč rukou, tehdy ještě ovládaný knoflíkem. Z technických pomůcek mezi exponáty můžeme zmínit například domácí ruční pájku.

Čechoslováci překvapili, pomohla i média

Československý pavilon viditelně zaujal. Získal totiž na celé výstavě hlavní cenu. Na chuť československému umění přicházelo stále více lidí, což zachytila média a výsledek přinesl masivní propagaci československého pavilonu.  O tehdejší české expozici bylo vydáno přes 1600 článků, ten nerozsáhlejší měl čtyřiadvacet stran na stránkách magazínu Panorama du Monde. Nejvíce byla vyzdvižena nápaditost a umělecké zpracování. Pochválená byla také lidská dimenze i příběh. Tato propagace měla za následek to, že se již za několik dnů po otevření začaly před československým pavilonem tvořit dlouhé fronty již od časných ranních hodin.

Do propagace československých úspěchů byla zapojena i belgická komunistická strana, pro jejíž příslušníky byly organizovány speciální prohlídky pavilonu a představení Laterny magiky. Komunistický tisk o Československu hojně a pozitivně informoval.

Komunismus zasáhl

Přestože se Světová výstava může zdát jako velmi prestižní zadání pro umělce, jejich finanční ohodnocení za práci na exponátech nebylo nijak vysoké. Téměř standardní dobový honorář za autorská díla byl navíc ještě v rámci snižování nákladů snížen o třetinu až polovinu původně slibované částky.

Ne všichni však mohli vůbec být na prezentaci svých děl v Bruselu přítomni. Komunistická strana viděla komplikaci ve vysílání umělců na „kapitalistický západ“, a proto byli všichni zájemci nuceni projít prověrkou. Do vytouženého Bruselu tak Komunistická strana povolila vycestovat s ohledem na politickou spolehlivost jen těm umělcům, kteří si za prokázanou loajalitu povolení zasloužili. Většina pracovníků absolvovala před cestou politické školení o hrozících nebezpečích západní propagandy, s pokynem obrátit se v případě podezření na nežádoucí styky na politický doprovod. Kromě jednoznačně politických zaměstnanců pak působili někteří pracovníci na výstavě jako informátoři státní bezpečnosti a mezi pracovníky tak vládla nejistota, nedůvěra a vzájemná ostražitost. Aby režim zabránil co největšímu zneužití výstavy nepříliš komunisticky angažovaných architektů a umělců, ty nebezpečné posílal domů co nejdříve po dokončení instalačních a přípravných činností. Mnozí z nich se tak ani nedočkali otevření expozice, což kritizoval například Josef Kaplický: „Myslím, že bylo chybou, že výtvarníci nemohli vidět výstavu po jejím otevření, aby zkušenostmi získanými v expozicích ostatních zemí mohli přispět v budoucnu při podobných úkolech a hlavně aby ti, kteří jsou zároveň pedagogy, mohli tyto zkušenosti sdělit další generaci. Nebylo tedy přítomnosti výtvarníků využito právě po nejdůležitější stránce. Půjdou do příštího podobného úkolu opět bez znalosti svých konkurentů“, napsal Kaplický ve své cestovní zprávě. Podobně reagovali také další umělci, kteří byli z výstavy „posláni domů“ ještě předtím, než oficiálně začala.

Díky tomuto kroku komunistů bylo ohroženo také představení již zmíněné Laterny Magiky. Ústřední výbor KSČ odmítal povolit výjezd zejména Miloši Formanovi a Vladimíru Svitáčkovi. Alfréd Radok si svým nekompromisním požadavkem o svolení výjezdu všech členů týmu vysloužil obvinění ze sabotáže a pohrůžku, že se ze svého chování bude po výstavě zodpovídat. Odolal však tlaku a celá skupina nakonec do Bruselu odcestovala.

Jakoby se však politická reprezentace Československa Světové výstavy bála. Zástupci tehdejší vlády se ani nedostavili na zahájení EXPO 58, někteří vybraní sice výstavu navštívili po několika měsících od zahájení, velká část vládní delegace však nepřijela vůbec.

Umění padesátých let

Potěmkinovy vesnice a propagandistické účely v rámci jednotlivých expozic však nebyly součástí jen československé reprezentace. Média tento význam ještě podporovala. Upozorňovala na obecný trend výběru a prezentace toho nejprogresivnějšího a nejlepšího bez ohledu na standard země. Výstava, stejně jako kultura druhé poloviny padesátých let obecně, byla laděna optimisticky a byla z ní cítit naděje, vkládaná v lepší budoucnost bez celosvětových válečných konfliktů. Z nálady sálala budoucnost, v níž technika a dobově populární atomová energie spolu s obory jako chemie, genetika a dalšími vědeckými disciplínami, budou sloužit konstruktivním a prospěšným účelům.

Vzhled a zařízení nových domácností byl ovlivněn futurismem a utopickou budoucností. Tehdejší časopisy slibovaly „mačkání tlačítek“. Předpovídaly se vymoženosti jako automatické pračky, zametače podlahy, nebo umývače oken. Přestože byly některé technické vymoženosti v Americe k dostání běžně, v Evropě se prozatím staly základními symboly společenského postavení automobil, televize a lednička. Nové technologie a syntetické materiály umožnily po polovině padesátých let nové způsoby tvarování a barevné úpravy výrobků. Vznikl dynamický a odlehčený design odpovídající požadavkům kladeným na moderní životní styl a prostředí, inspirovaný rozšiřujícími se možnostmi vědy a techniky. Charakterizují ho odpovídající konstrukční a formální tendence – asymetrie, lehkost, plošnost, organicky oblé a proudnicové tvary, kresebnost, labilita, transparence a celkově dynamické tvarové řešení. Objevují se nepravidelné geometrické obrazce i motivy mikrosvěta nukleární chemie a genetiky – molekuly, atomy, šroubovice a chemická schémata.

Umění po vzoru biologie a vědy

Závěr padesátých let byl ve znamení napětí mezi Východem a Západem zejména v oblasti vesmírné činnosti. Sovětský svaz se snažil předvést svou dominantnost a roku 57 se rozpoutala také válka ohledně vypuštění satelitu Sputnik I. I na to reagovala umělecká oblast a tvarosloví kosmických těles a družic bylo všudypřítomné v detailech architektonického řešení i dekoraci. V pavilonu SSSR již tedy bylo vystavení několika modelů družic Sputnik samozřejmostí. Vedle cest do vesmíru působil inspirativním vlivem i další skrytý vesmír – mikrosvět molekul a atomů. To koneckonců můžeme vidět i při pohledu na symbol výstavy EXPO 58, kterým se stalo světoznámé Atomium. Využití atomové energie bylo velkou nadějí i silně pociťovanou hrozbou zničení moderního světa. Obě velmoci disponovaly atomovou bombou a zároveň pracovaly na mírovém využití atomové energie.

Členění československého pavilonu

Československý pavilon se zaměřoval jinak, než ten sovětský. Ze severní strany se v přízemí mohli návštěvníci seznámit s výrobky ze skla, s keramickým uměním, dále byste prošli halu věnovanou strojírenství, a došli do jižního cípu, který byl věnován energetice. Před pavilonem stálo veliké sousoší, doplněno na východní straně vchodu o věž. Vstupní hala, situovaná na jižní části budovy, naváděla zájemce o kulturu do kulturní síně, ty, kteří si chtěli odpočinout, navedla lázněmi kolem fontány až do již zmíněné restaurace. Ta byla považována za jakousi oázu klidu, jelikož výhled nabízel buď pohled na nově postavenou budovu pavilonu, nebo do zeleně. Objekt restaurace byl účelově situován tak, aby v celkové kompozici se souborem terasy „Karlovarského zřídla“ a sadovou úpravou tvořil místo klidového charakteru. Lavičky okolo doplňovaly prostředí. V prvním poschodí pavilonu se mohly vyřádit děti, protože hned dvě tamní sekce nabízely loutky a jiné výrobky určené právě jim. První patro dále doplňoval sál věnovaný prezentaci československého textilního průmyslu, místnosti pro sekci „volná chvíle“, „památky“ a větší část byla také věnována vědě a kultuře. Český pavilon měl podle původního záměru sloužit po skončení výstavy dokonce i jako budova pro expozice Národní galerie v Praze. To se nakonec ale nepodařilo.

Kulturní síň byla věnována speciálním představením a pořadům. Prostor se využíval multifunkčně jako kino, divadelní a hudební sál a uplatnil se i jako místo pro přednášky a besedy s umělci, sportovci i vědci.

Architektura československého pavilonu na půdorysu obráceného písmene L, doplněná o subtilní budovu restaurace, navazovala geometrickou střídmostí, světelností a propojením s okolní zelení fasády z jantarového skla a průhledných stěn spojovacích chodeb s leskem plechové kapotáže dynamicky zaoblené restaurace.

Restaurace Praha

Již několikrát zmíněná architektonicky zajímavá restaurace, která byla také součástí české expozice, byla na rozdíl od pavilonu používaná i po převezení do Československé republiky. Sloužila hrdě svému účelu – její prostory byly využity luxusním restauračním podnikem. V roce 1991 však budova vyhořela a začala chátrat. V devadesátých letech budova stála téměř bez povšimnutí v letenských sadech a obnovu stavby iniciovala až petice. Následná rekonstrukce probíhala v letech 2000 – 2001. Její výsledek byl však často i kritizován pro necitlivé provedení a modernizaci objektu. Z restaurace se staly kanceláře, což zásadně ovlivnilo vnímání budovy, která již není starou známou veřejnou budovou, ale uzavřeným komplexem firmy.