Zahraničním novinářem na zkoušku

Organizace European youth press uspořádala v říjnu na půdě Evropského parlamentu dny mladých novinářů (European youth media days). Jednalo se o workshopy pro studenty novinařiny nebo mladé novináře ze zemí Evropské unie. Ti si vybrali druh workshopů podle svých zaměření – na výběr byly skupiny televizní, printové i rozhlasové novinařiny, fotografie a sociálních médií. Každá skupina dostala také téma, na kterém měla pracovat.

tiskove centrum, Evropský parlament, BruselTomáš Kabát

110 lidí ze zemí EU, kteří pocházeli z různých kultur a často se nikdy dříve neviděli, měli společně vytvořit publikovatelný mediální obsah. Já osobně jsem se věnoval rozhlasovému zaměření, kde jsme museli během 24 hodin společnými silami v týmu 13 lidí vytvořit nejméně půlhodinový rozhlasový pořad na téma: "It’s my right, but is it my responsibility? – EP elections: voting or snoozing?”. Samotnému rozdělení účastníků podle workshopů ale předcházely panelové diskuze a prohlídka interaktivního informačního centra Evropského parlamentu – Parlamentaria. Už tam se mohli jednotliví mladí členové seznamovat a diskutovat o otázkách spojených s Evropskou unií.

Během prvního večera se studenti mohli podrobněji seznámit s názory ostřílených bruselských zpravodajů z významných médií. Například Stephena Fildera z Wall Street Journalu nebo Laily Harrak z Deutsche Welle. Na závěr moderovaného panelu nechyběla diskuze, do níž i účastníci workshopů přispívali svými otázkami.

Diskuzním panelem začal i následující den. Tentokrát se ale diskutovalo přímo s vybranými politiky. Tématem byly nové sociální směry politických stran, formy protestů v Evropě a jejich dopad na evropskou politiku.

Následně došlo k rozdělení účastníků do jednotlivých workshopových skupin. V těch se po stručném seznámení začalo poradou, na níž diskutovali o svém výstupu, který měli společnými silami do následujícího odpoledne vytvořit. V našem rozhlasovém workshopu jsme zabředli do diskuze o tématu a o tom, na jaké bloky naše vysílání rozdělit a jak je naplnit. Porada se poněkud protáhla, mimo jiné i proto, že probíhala v angličtině a ne každý si pod konkrétním mediálním pojmem vybavil stejný prvek. Docházelo tak k občasnému nedorozumění.

Začali jsme vytvářet svůj vlastní formát, který jsme plánovali naplnit několika rozhovory s politiky i odborníky, reportážemi s fundovanými názory, bloky s příspěvky náhodných kolemjdoucích, analýzou a komentářem. Všechny tyto prvky pak bylo potřeba propojit průvodním slovem moderátorů. Zvolili jsme si tedy dvojici Christian Pelgrim z Nizozemí a Lise Højer z Dánska, kteří měli posluchače pořadem provést.

Po společné programové poradě jsme se rozdělili do tvůrčích týmů po dvou až třech lidech. Tyto týmy pak mohly soustředěněji pracovat na konkrétních tématech. Rozdělení jednotlivých úkolů bylo velmi zásadní – zde se také projevil temperament i zodpovědnost každého účastníka workshopu. Deadline byl přesně stanoven, po rozdělení úkolů tedy začala novinářská práce naplno – a to přesto, že jen zlomek z nás měl dříve zkušenost se zahraniční novinařinou.

Tvorbě samotného obsahu předcházela individuální rešerše, po níž jsme mohli lépe definovat smysl našeho příspěvku a začali jsme přemýšlet o tom, co by mělo zaznít a které respondenty bychom měli oslovit. Díky mezinárodnímu složení týmu jsme mohli využít individuálních znalostí každého z nás, téma jsme tak mohli zpracovat skutečně celoevropsky. Novinařina na půdě Evropského parlamentu byla však značně komplikovanější – bylo složité získat na mikrofon osoby ze vzdálených zemí, na místě jsme mohli pracovat jen s europoslanci a zdejšími úředníky. Pro konkrétní odpovědi už si ale musel každý zatelefonovat do zahraničí. A tak se bouřlivě telefonovalo po Bruselu i za hranice, pro delší hovory a rozhovory jsme využívali zejména Skypu.

Ne všichni byli ale pro rozhovor na mikrofon k sehnání. Někdy bylo nemožné se dostat přímo k danému politikovi přes mluvčího či asistenta. Pak jsme vzhledem k blížícímu se deadline museli sáhnout do archivu, nebo v tom horším případě dokonce i k záznamu z Youtube.com.

24 hodin se zdálo být velmi málo – čas uběhl rychle a než jsme vůbec stihli z různých nahrávek a náčrtů náš blok sestavit, už jsme museli moderátorům odevzdávat textový „teaser“ (upoutávku, úvod, anonci), aby do sebe mohlo vše zapadnout. Závěr naší práce komplikovaly technické potíže nebo například i poloha sídla naší redakce (struktura budov Evropského parlamentu byla velmi složitá a přesun z redakce do studia zabrala například až 7 minut, nehledě na to, že se mnozí v komplexu budov běžně ztráceli, čímž se proces tvorby zpráv zpomaloval).

Pro mnoho z nás byla nová i práce s anglickým jazykem. A tak všichni včetně mě mohli klidně zapomenout na obligátní hru se slovy v rodném jazyce. Angličtina musí být srozumitelná, a tak jsme zápasili s volbou těch správných slov i doplňováním vlastní slovní zásoby.

Poslední hodina před deadlinem byla pak ve znamení časového presu, nahrávání a opravování posledních chyb. Po závěrečném sestavení všech částí pořadu zbývalo do uzávěrky skutečně jen pár minut. Nebylo již příliš mnoho času pro zdokonalování nedostatků. Výsledek proto nebyl příliš ohromující, ale když si člověk uvědomí okolnosti vzniku výstupu, pak musí připustit, že rozhlasový tým na své možnosti vytvořil skutečně dobrou práci.

Dvě hodiny po odevzdání se konala společná prezentace veškerých výstupů všech workshopů. Bylo inspirující vidět, co společně dokáží za 24 hodin vytvořit mladí lidé z odlišných kultur s odlišnými zkušenostmi, kteří se nikdy dříve neviděli. Závěrem nám organizátoři poděkovali za účast a potěšili nás zprávou, že rozhlasový výstup odvysílá stanice Euronews.

Bylo také zajímavé sledovat, jak společně prožitá stresová situace dokáže stmelit kolektiv. Následující závěrečná recepce tak trochu zaváněla nostalgickým loučením a děkováním za společně odvedenou práci. Na všech bylo vidět, jak je práce v médiích baví a jak jsou za získanou zkušenost rádi i to, že je dobře odvedená práce naplňuje. Ve skutečnosti jsme si zaplatili cestu do Bruselu, ubytování i stravu za tím účelem, abychom mohli společně pracovat – tvořit média. Připouštím, že když se na to s odstupem podívá člověk z jiné branže, musí si o nás účastnících myslet, že jsme snad blázni.