Držitelem Jánského plakety snadno a rychle I.

Pondělí, 19:30 „No to snad nemyslíš vážně, ty si se zbláznila,“ kroutí mamka hlavou, když jí věrna svému heslu „Co tě nezabije, to tě posílí“ nesměle oznamuji, že budou mít od zítřka v rodině dalšího dobrovolného dárce krve.

„Ty tam omdlíš, já už to vidím,“ maluje mi budoucnost v „růžových“ barvách. Táta nic nekomentuje, jen suše poznamenává, že ta odběrová jehla je fakt velká.

Mám to pod kontrolou, nemůžu se dočkat zítřka, až jim to tam všem natřu.

Pondělí, 21:15

Pro jistotu kouknu na internet, jestli tam někde není obrázek tý odběrový jehly…

Pondělí, 22:05

Ani po 50 minutách usilovnýho hledání jsem obrázek nenašla. No nic, to mě přeci nerozhází, nějaká jehlička… Začínám mít hlad a každá cesta kolem lednice mi způsobuje muka. Vážně by v laborce poznali, že jsem si uloupla kousek masa z kuřete?

Pondělí, 22:07

Tak na netu píšou, že by to poznali. Mám nárok na suchej chleba a trochu čaje. No nic. Aspoň udělám něco pro štíhlost, to teď frčí.

Pondělí, 23:10

Nemůžu usnout, pořád myslím na tu jehlu.

Úterý, 7:15

Otevírám oči a hledám ve snáři, co znamená sen o běhání po lese. „Čeká vás velké dobrodružství s nejistým koncem.“

Kolem lednice proběhnu poklusem, nečekaná překážka však číhá na komodě v předsíni. Ségra tu zapomněla svačinu. Odolávám.

Úterý, 8:00

Na domluveném místě se nás z původních šesti sejdou jen tři. 2x nečekané zdravotní komplikace, jednou předem naplánovaná, ale zapomenutá návštěva zubaře. Haha, to jim tak zobu. Společně si zanadáváme na sraby a vydáme se směrem k nemocnici. O plánované akci „naše vaše krev“ nepadne ani slovo. Díkybohu.

Úterý, 8:10

Před chvílí jsem se nahlásila sestře u okýnka, koukala divně ve stylu: „Tak z čeho dneska gympláci píšou, že přišli na transfúzku?“ Nakonec si mě ale zapsala a poslala na kontrolní odběr.

Teď sedím v čekárně a děsně mi kručí v břiše.

Úterý, 8:15

Na kontrolním odběru. Pch, máček… troška krve do ampulky, jehlu jsem ani necítila. Jen sestra pak říká něco o tom, že pokud to bude v poho, tak ze mě vycucnou půl litru (cože?!) a diví se, že takhle mladá holka do toho jde dobrovolně.

No, jestli říkala půl litru, tak jdu najít, kde tu nechal tesař díru…

Úterý, 8:20

Doktorka na kontrolní prohlídce mi měří tlak a významně poznamenává, že ho mám docela nízký, „tak akorát na tichý omdlení“. A pak se divte, že v Česku chybí krev, když dostáváte takovou čočku. Ale mě to nerozhází. V čekárně jsem si přečetla hrozně poučnej leták o tom, že krev je nenahraditelná tekutina a že každej dárce je vlastně zachránce života. No, není to hezký? Jen by mě zajímalo, kdo zachrání mě, když to se mnou švihne.

Úterý, 8:30

Už se to blíží, je mi nějak divně a ti chlapi okolo, co vypadají, že po kapsách už nosí minimálně stříbrnou Janského plaketu, mi odvahu taky nepřidávají. Kamarádka vedle mě má barvu lehce do zelena. Jirka někam zmizel. Jdu na záchod.

Úterý, 8:32

Při pohledu do zrcadla zjišťuji, že mám podobnou barvu jako kamarádka. Vracím se na chodbu, volají mě dovnitř, chlap vedle utrousí něco o krvavých jatkách… ne, vážně mě to nemůže rozházet… nebo může? Probíhá kolem mě sestřička s mokrým hadrem a sklenicí koly… přinejhorším nebudu sama…

Úterý, 8:37

Byla jsem poučená o tom, jak si mám umýt předloktí. V nastálém stresu si ani nevšimnu, že si ho myju přes dlouhý rukáv trička. Očima hledám tu VĚC. Odběrovou jehlu.

Úterý, 8:38

Ne, to nemůže být ono. TOHLE mi přeci do ruky nemůžou píchnout! To se tam NEMŮŽE vejít!!!

Úterý, 8:40

Tak může…

Kupodivu žiju. Nafasovala jsem do ruky cvičící balonek a zkoumám, jestli se do toho pytlíku, kam to teče, vejde půl litru. Ptám se setry. Uklidňuje mě, že „jen“ 450ml a ukazuje na počítadlo, který ukazuje aktuální stav. Zatím jsem na 123 mililitrech.

Úterý, 8:45

Chlap, co vyprávěl o jatkách, se posadil vedle mě. Na počítadle je 341 mililitrů. Přestávám díky cvičení cejtit konečky prstů.

Úterý, 8:48

Chlap vedle mě omdlel. To jsou jatka!

Úterý, 8:51

17ml…13ml…8ml…2ml… hotovo. Teda myslím. Moje počítadlo piští na celou místnost, ale sestry se věnují pánovi vedle. Nemůže ten pytlík prasknout?! Konečně si mě jedna všímá a velice POMALU přichází k mému křeslu. V ruce drží nůžky… O těch ale na netu nic nepsali! Zmocňuje se mě chvilková panika. Sestra pak přestříhává hadici, kterou proudí krev ze žíly do pytlíku a pocit paniky střídá pocit malátnosti… taky mohla říct, že tu  krev pak nastříká(!!) do dalších třech ampulí kvůli testům a že to nevypadá vůbec hezky.

Úterý, 9:00

Scházíme se se Zuzkou a Jirkou v kantýně. Všichni máme dramaticky zafačovaný předloktí. Jen ať to každý vidí, jak se obětujeme pro dobro ostatních.

Trochu se mi motá hlava, ale kafčo a sváča, kterou nafasujeme jako odměnu to srovná. A když nad tím tak přemýšlím, tak ani ta jehla nebyla tak velká.

Přichází chlap, co tak rád jatka. Zezadu ho přidržuje sestra. Zářivě se na něj usmívám.

Úterý, 12:54

Už jsem se byla pochlubit u babiček a u mamky v práci. Všichni obdivují čerstvě zafačované předloktí. Jsem fakt dobrá a když jsem neomdlela poprvý, tak už se mi to přeci nemůže stát, no ne?

O 6 měsíců později…

Tak může… divadelní představení v Národním je proti tomu, co jsem předvedla u okýnka při odchodu, jen trapný pokus ochotníků. Díky bohu, že za mnou stál ten kluk, co mě chytil, a že byla blízko sestřička s hadrem a kolou. Když mě vedli k sedačce, všimla jsem si docela vyděšený holky, která měla lehce nazelenalou barvu a vyděšeně na mě zírala… hmm, tak hodně štěstí…