Vyznání z psího nebe.

Milí páníčci. Když jsem k Vám přišla poprvé, tvářili jste se rozpačitě, až zděšeně. Jak by taky ne, hned jsem poznala, že už je tam zabydlený jeden podnájemník a taky na mě pěkně zavrčel. Ale já se jen tak nedala, vždyť můj bělostný kožíšek se k jeho černým chlupům nedal přirovnat!

A navíc, nebyl rodu ženského a ten si přece pořádek umí sjednat. Ale to jen přeháním, ve skutečnosti za mnou nebylo vůbec lehké období, kdy se u mě střídali páníčci, až jsem vlastně nevěděla, čí jsem. I mě se srdíčko klepalo strachy, když jsem stála ve dveřích, ale hned se mě u Vás zalíbilo. Trochu jsme si s černým bráchou vysvětlili podmínky, ale jinak musíte uznat...vůbec jste do toho nemuseli zasahovat, vše probíhalo v klidu. Před domem jsem se sice musela trochu zviditelnit pořádným štěkotem, ale to jen proto, aby všichni věděli, že jsem tu nová. Na zahradě jsme se s bráchou vyřádili, jak se patří. Co tam se našlo neprozkoumaných zákoutí a děr, u kterých jsem strávila mnoho času. Očkem jsem Tě paničko sice hlídala, abys mě neutekla, to ze strachu, abych nezůstala sama. Co bych si počala? Pohlazení a pošimrání za ušima, to dokáže ocenit jen ten, který strádal. Sice jsem se Vás něco natrápila, když byly zdravotní problémy a museli jste se mnou zajet do míst, která zrovna psi nemusí, ale vždycky jsem už byla ráda, že ten hodný pan doktor pomohl a já už jela DOMŮ. A čas tak rychle běžel! Přišel den, kdy nás opustil můj černý brácha a věřte, bylo tu smutno. Páníčci si ale na tu bolístku adoptovali bráchu jiného, kterého nějací "lidé" vyhodili z auta, napospas osudu. (To vám řeknu teda něco od plic a za všechny svoje kamarády, vážení rádoby pejskaři! Když už se rozhodnete si nás pořídit, pak v tom vytrvejte! Kdybysme měli my tu moc, kolik z nás by při volbě páníčka rozhodlo jinak.)

Tak nový bráška obohatil zase psí smečku, ale já už na jeho divoké hrátky neměla tolik sil, skákal jako srnka, kdežto mě se věk rapidně zvyšoval. Byl to přesně rok, kdy jsem si sáhla doslova na dno. Ještě jsem vnímala, jak se mnou uháníte do města, do té psí nemocnice. A tam můj hodný pan doktor pronesl větu, kterou jste už vůbec nečekali. "Ještě jí dáme šanci, pokud bude bojovat!" A věřte, že já bojovala a moc. Už proto, že Ty páníčku jsi tak laskavě se mnou sdílel po celý týden ty nepříjemné kapačky, ale díky nim mě bylo umožněno prodloužit si svůj čas o celý rok! A to v psím životě znamená mnoho. Stihla jsem ještě udělat vylomeniny na zahradě, když svou zbrklostí jsem se ocitla v potoce a taky v rozžhaveném ohništi. Pak ještě poslední, krásné Vánoce strávené s Váma.... až do minulých dní. To už můj požehnaný, osmnáctý věk, výrazně zaklepal na to psí nebe, odkud se ozývám. Nesmutněte, je mě už dobře! Takovým množstvím lásky a péče, co jste mě poskytli, se může pochlubit málokterý pes a za tu Vám všem moc děkuji. Vaše Belinka