Tohle už dnešní děti neznají!?

Takové reakce slyším často a na cokoliv. „To je samej internet a děcka čumí porád doma. To za nás nebylo!“

Přiznám se, že nemůžu posuzovat ostatní. Proto jen sama za sebe.

Právě nastal čas školních výletů. Pokaždé období květen-červen v duchu prožívám se školáky. Jako kuchařka ve školní jídelně, jsem vždycky zpoza okna sledovala, jak se děti srocují před školou, horlivě diskutují. Tehdy jsem postupně vyprovázela i mé dva syny. Někdy se dokonce stalo, že jsem měla možnost s nimi na výlet jet.

Můj výlet, v rodné Moravské Třebové, po dobu první až páté třídy, vždycky směřoval směr Peklo. Nádherná procházka s cílem opékat špekáčky, to mám v mysli napořád. Baťůžek sice neobsahoval žádné přepychové laskominy, ale nesměla chybět kedlubna, šťáva (limča byla přepych), někdy tatranka!, nebo spíš cucavý špalek. No a samozřejmě špekáček! Nebeská to mana. V Pekle i po cestě to prostě žilo! Opíkačka buřtů (někdy dokonce i rohlík, ne chleba). Cucavej špalek jsem pak nechala kolovat po všech, co měli zrovna chuť. Na zpáteční cestě jsme nesměli minout studánku, která nás částečně omyla i zvlažila. A po cestě jsme si pěkně prozpěvovali. „Zdráva nazdar výletů, výletůůů, nezmokli jsme už jsme tůůů...“ Je to už šedesát let, ale v mysli to mám uchované stále. A čas ubíhal a nadělil mi vnoučátka, pět po sobě, jako schůdky.

„Babičko, babí, jedeme na výlet, honem se připrav!“ vždycky zavolají, já někdy dělám drahoty, ale nechám se ukecat a ráda, zvlášť když mi nadšeně sdělují, že: “Babičko, bude piknik!“ Na to si potrpí. Hlavně deka, košík plný dobrot.

Tuhle sedím na lavičce, sleduju tu drobotinu, jsou nějak podezřele tiše, to někdy neznačí nic dobrého. I tentokrát se přižene mluvčí Eva v čele a „babičko, máme překvapení!“ V tom už mě chytá za ruku malý Pavlík a vleče mě někam pod smrky. A já žasnu. Děcka, který mají doma „milon hraček“ jak já s oblibou komentuju, se nejvíc zabavily pod vánočním smrkem polínkama dříví a hlavně vodou. Ale hned se kárám: „Jitule, gaglačky byly dycky tvým hobby, tak zadrž!“ A druhý hlas mi říká, „šak já to prát nebudu!“ A dílo jsem pochválila, pěkně po zásluze.

A největší můj zážitek z posledního výletu? Při cestě domů se děti opět pustily do zpěvu: „Sláva nazdar výletu, výletůůů, nezmokli jsme už jsme tu....Skákal pés, přes ovés... a vtom zavelel syn. „Tak prrr děcka, teď pustíme něco pro babičku!“ a vozem se rozeznělo: „Morava krásná zem.....“ a vzápětí Honzík...“babičko, proč brečíš?“ A já se už nebránila slzám. „Honzíku, to jsou slzičky štěstí, víš?“

Fota: poslední dvě „Peklo“ s laskavým souhlasem Věry Souškové. Ostatní moje.