Svátek sousedů

Tak dnes se slaví Den sousedů. Výborný nápad, který má utužovat vztahy nejen mezi sousedy, ale i spolubydlícími. Nebojte se a netřeste se nad mým blogem, a berte vše spíš s nadsázkou, však mě znáte.

Ano, nebojte se a netřeste, já jen pomaloučku vstoupím do minulosti. Opět se ocitám v mém rodném městě Moravské Třebové, v baráku s číslem popisným osmadvacet. A opět zavzpomínám na partaje kolem nás. Všichni, tehdy dospěláci jsou už sice tam, odkud není návratu, ale nás dětí, chodí po tomto světě ještě dost. A nikdy se mi z mysli nevytratí příběhy, které jsem tu od narození prožívala.

„Jituško, ty si nemyješ oči“, to jsem slýchávala dnes a denně a rozčilovala se zrovna tak často. Nakonec se mi ta černá kukadla zalíbila a já si je přestala konečně drhnout jako o život. Brzy jsem pochopila souseda Koukala, který jen tak šprýmoval. I sousedku Matuškovou, která mi plesknutím přes záda a napomenutím „narovnej se, nos podprdu a ukaž konečně ty kozy“, dala prostě najevo, že už dorůstám v ženu. No nevím, tehdy podprsenka nulka nebyla žádné terno, ale to předbíhám. Ještě daleko předtím přišly na řadu zuby.

„Co dnes vaříte, matko,“ ozvalo se náhle ode dveří. To sousedka Veselá s pravidelností nazvedla na sporáku pokličky a zkoumala obsah našeho oběda. Vždycky jsem jí to měla za zlé a připadalo mi to nevychované, ale tentokrát jsem držela jazyk za zuby. A to doslova. Zase se mi totiž jeden kýval. Sousedka kupodivu nebyla jen zvídavá, ale asi taky vědma, protože jí zrak náhle padl na mě.

„Tak pocem a rychle a kapesník, matko“, přikázala mamince, která taky hned věděla která bije. Byla to blesková operace, co vám mám povídat. Veselka, jak jsme ji mnohdy titulovali, provedla trhací akci znamenitě. A já ji tím pádem odpustila to její šmírování pokliček. A to navždy. Protože zubů k likvidaci bylo ještě plno a nemohla jsem si ji znepřátelit.

Přešlo mnoho let, podprsenka nulka už se změnila na číslo čtyři. Jak by ne, na svět přišel můj prvorozený syn. Ještě stále jsme bydleli v našem starém baráku s číslem popisným osmadvacet a sousedi se nijak nezměnili. Ani paní Veselá. A už se slyším, jak křičím z okna do okna.

„Paní, Veselá, malej už má první zub!“ To bylo veselo i u paní Veselé. „Jenom chvíli počkej, ještě mu ho stihnu vytrhnout, než umřu!“ smála se ta ženština od ucha k uchu. A opět měla vědma pravdu. I když jsme se posléze odstěhovali o pár kilometrů dál, přece jen synek Fanda potřeboval její zásah. Pamatuje si to dodnes. Protože právě v těchto dnech s otcovskou láskou a péčí vytrhl první zoubek svému synovi.

Tak to vidíte. Sousedi. Ani nemuselo dojít k šarvátkám, nedej bože k soudům a různým tahanicím. Sousedské vztahy, slavné dny, ty by se podle mě neměly slavit jen jednou v roce, ale po celý život. Uchovat si to krásné, navždy.