Ten je sprostej jak dlaždič

Takové přirovnání se tradovalo už za mého dětství, když někdo často používal sprostá slova. Proč to odnesl zrovna chudák dlaždič, o tom mi není dodnes nic známo. Když se totiž poohlédnu kolem sebe, musela by tato profese vládnout.

Stačí postát chvíli na zastávkách spolu se školáky, kde se to hemží dámskými i pánskými přirozeními, až se i dlažba červená, nebo v posledních bouřlivých dnech postačí otevřít "fejsbúk". Z diskuzí se to na vás valí, až se otřesete. Ale ne vždycky se takové vulgárnější slůvko zapíchne do uší jako trn. Když se totiž řekne na správném místě a ve správný čas, tak se i člověk zasměje, pobaví.

Třeba jako jedna moje neteř, tehdy čerstvá prvňačka. Přiběhla ze školy domů, celá rozlícená a hned ve dveřích hlásí:

"Mami, na Továrce (ulice Tovární) je sprostý slovo!"  Vyděšená sestra zpozorněla, ale malá ji hned uklidnila.

"No normálně jdu, jdu, kouknu se doleva, vidím na vratech napsaný  .iča, pomyslím si, to jsou ale sprosťáci a jdu dál". Sestra se opravdu uklidnila, protože toto slovo už od malé Ivanky naštěstí nikdy neslyšela.

To jednou stál malý Milánek se svými rodiči u předškolní komise. Konal se totiž zápis do prvních tříd. Konečně přišla řada i na netrpělivého klučinu. Vzorně odříkal své nacionále a když se zkoušející paní učitelka zeptala, zda umí nějakou písničku, přikývnul na souhlas, prohrábl si vlásky, uklonil se a spustil.

"Ceckatou, ceckatou, tu já mám nejradši"...Všem bylo hned jasné, že tak věrně napodobil dospěláckou sešlost při fotbalu, který se nejednou konal na místním hřišti. Paní učitelka tak ani neomdlela, jen Mildovi poděkovala se slovy "že už to stačí, dál zpívat nemusí". Důležité bylo, že do školy postoupil.

Kolik známých lidí já potkám vždycky u supermarketů! Jako třeba včera. Vyjíždím s plným košem k autu, když v tom zahlédnu známou tvář spolužáka ze základky. Už zdálky se na sebe usmíváme, dlouho jsme se neviděli, tak se mohutně vítáme.

"Ty vole, já tě čtu!" náhle ze sebe vyhrkl Pepa a provinile se chytil za ústa.

"Promiň, chtěl jsem říct, že čtu tvý blogy". Vůbec se nemusel omlouvat. Oba jsme se rozesmáli na plné kolo. V tomto případě mi ta věta, i to oslovení, znělo jako rajská hudba. Byla jsem potěšena, že ho po létech vidím a jsme oba zdrávi.

Proto si toho všeho važme, nejen dnes, či zítra. Neboť jak tvrdíval můj vedoucí ze sámošky. Čas letí jako jelen, střelen šípem do p....e .