Byl to den přímo výstavní, nebe modré, bez kazu. Zrovna smutně a zadumaně procházím po našem hřišti, tak nezvykle tichém, opuštěném, když odněkud slyším. "Morava krásná zem, v níž jsem já byl zrozen...."
"Copak se to děje, kdopak si dnes v těch ponurých dobách ještě zpívá?" pomyslela jsem si. Hřiště opuštěné, jen já se tudy vracím ze zahrady. A vzápětí mi je tato situace jasná. Z dálky vidím, že naší vesnicí právě projíždí kožkař a z amplionu jeho auta se line tato moje milovaná píseň, při které vždycky jihnu. Rozhlédla jsem se na všechny strany, nikde nikdo a věřte, nebo ne, já si tou radostí zatančila sólo kolečko a zavzpomínala o pár let zpět. Třeba na svou rodnou Moravskou Třebovou i to, když jsem jako nejmladší a nejmenší člen valašského krúžku tančila v kroji s největším galánem...
Tehdy naším městečkem kožkař neprojížděl, měl svůj kamrlík. O našem "velkochovu" králíků jsem se už kdysi zmiňovala. Krmit a shánět pro ty ušáky potravu bylo v té době velmi svízelné. O trávu se každý doslova rval. A i když byl králík pro nás vždy vzácností, kolikrát jsme si my, děti, pustily hubu na špacír, jako v tom známém filmu "Zase králík, už to ani Pinďa nežere." Ale u mě tento výrok zněl spíš proto, že jsem se velice nerada zúčastnila jeho popravy. Otcovo "drž to pořádně hore", mě zní v uších i po létech. A to nebylo jediné, co mě štvalo. To další byly právě kůže z těch tvorů. Ještě dnes vidím ohnuté železné dráty, na kterých byly kožky natažené, packama dopředu, ocáskem dozadu. Takový byl požadavek hlavy rodiny, protože "jinak by nás kožkař hnal".
A když kožky pořádně proschly, byla jsem to já, nebo sestra, kdo s nimi musel ke kožkařovi jít. Já měla nejraději tu třetí variantu, když se mnou šla sestra Jana. Přece jen byla starší, pusu víc prořízlou a tak s kožkařem i smlouvala. Ale i tehdy pro mě bylo potupné nést tašku, z níž trčel chlupatý ocásek a kdyby šlo jít jinou cestou, než do středu města, zvolila bych ji. Avšak jak čas běžel a já potřebovala nutně peníze na nové gramodesky, byla mi každá kůže dobrá. To jsem si říkala, zlatí králíci!
Hudba dozněla, já si dotančila svůj sólo taneček, zdálky zamávala sousedce na balkon. "To byla krásná písnička, viďte", volala na mě.
Ano, byla. A nejen Morava je krásná zem...Teprve v tomto zlým období člověk cítí, že není vše samozřejmostí, ale zázrak, že jsme ještě tady. A klidně zpívejme a těšme se na to, až nebudeme tančit jen sólo.
