Poštovní schránka na rohu ulice...

Tak tuhle báseň, kterou se mnozí z nás učili, jako já, zná snad každý. Zrovna tak má každý z nás poštovní schránku, jako já. Sice nekvete modře, ale vážit by si jí mohli aspoň pošťáci.

Co naplat, už jsem nějak opožděná ve svým věku. To víte „duchna“ v pozdější fázi, tím pádem odkládám věci na pozdějc a pak toho třeba lituji. Tak tomu bylo třeba u knížky od známé blogerky Šárky. Pořád jsem váhala, pak se zase těšila a skutek utek, knížku jsem si včas neobjednala. Jak říkám váhavá babča, navíc Střelkyně.

Ne nadarmo se říká, že vše zlé je pro něco dobré. Minulý čtvrtek mi na fejsbuku utkvělo sdělení, že má Šárka ještě knížku k mání, slovo dalo slovo a stručný vzkaz -odesláno- mě moc potěšil.
„Třeba ti to přijde už v pátek, ale nejspíš až v pondělí“, připsala Šárka. V té chvíli jsem se začala na tu knížku těšit ještě víc a vsugerovala si, že mi dojde už v pátek. Od rána jsem poposedávala na lavičce, přímo u schránky, nedočkavá jak panna co čeká na ztrátu věnečku a vyhlížela poštu. Samozřejmě jsem nezahálela, to zase prrr, vyplela jsem aspoň pár kytiček. Ale pošta nikde. No nic, vydržím do pondělí, smířila jsem se s tím a šla domů.

Odpoledne jdu se smetím do popelnice a zírám jak puk na lísteček, který z ní vyčnívá. Doručenka k vyzvednutí zásilky! Myslela jsem, že mě omejou. Tak já jak blb čekám u schránky a nakonec tato pro mě důležitá zpráva přistane na druhé straně baráku, navíc na tak nedůstojném místě. Přiznám se, že mě to pořádně naštvalo a na poště měli velké štěstí, že už bylo zavřeno.

Ale jelikož jsem člověk celkem mírumilovný, vyčkala jsem do pondělí a knížku si vyzvedla bez boje. Potěšilo mě krásné věnování i vtipná adresa. Večer jsem sedla k počítači a psala blog, vlastně stejný jako teď. Když jsem ho napsala a chtěla vložit foto, obsah náhle zmizel, zůstal jen perex. Nepomohlo nic, kde bych ho našla. A to jsem se teprve vztekla.

„Seš stará neschopná bába, která nepochopila nová pravidla psaní, tak co se vůbec sereš mezi blogery“, nadávala jsem si patřičně, počítač vzeky vypnula a začala číst knížku od Šárky. Večer jsem začala, ráno skončila. Mezitím jsem jen lehce zdřímla. Šárko, upřímně, klobouk dolů!

Musím říct, že na správnou knížku, musí přijít ten správný čas, jako ostatně na všechno. Tak to asi mělo být.