Snad už je vše promlčeno!

Jistě každý z nás prožívá trochu nostalgie při návštěvě v rodném městě. A když se k tomu připojí vzpomínky a vrátím se aspoň na chvíli na známá místa, je to snad nejkrásnější, co znám.

Naštěstí mám své rodné město skoro za humny. A jak můžu, už tam mířím. Tentokrát to byl nápad kamarádky a vyvezla mě až na Křížový vrch (Křižák). Když zaparkovala a nechtěně prudce trhla s autem, zrovna v místech nad kapličkou, hrůzou se mi téměř zastavil dech. 

"Co se bojíš, Jitule, nevyprávěla jsi mi náhodou, že jste tudy jako děcka sáňkovaly až ze samého vršku?" mrkla na mě spiklenecky Marie.

Má pravdu, milá kamarádka. Naprostou pravdu. S údivem jsem už pokolikáté pohlédla na ten kopec a v hlavě se mi okamžitě přehrávaly vzpomínky z dětství. To bývaly naše tajné výpravy. Všech děcek z Moskevské ulice, číslo popisné dvacet osm, známý výkvět z osmadvacítky. Naši nesměli mít ani páru o tom, kam mířily naše cesty. Od nás to byly samý holky, v čele náš velitel brácha. Saně dostatečně veliké na tak početné osazenstvo. Když nebylo zbytí, bylo střídání. A už jsme spolu s ostatními "kumpány" tlačili svá vozítka až ke Třem křížům, nasedli a s mohutným pokřikem uháněli kolem hřbitovní zdi, kličkovali kolem kapliček a s jásotem skončili pod kopcem, ti šikovnější až pod schodama. Panečku, to bylo žůžo.! Výraz adrenalin jsme ještě neznali, ale bylo to ono. Mokří až na kost, ale šťastní. Jednak pro to tajemství a pak proto, že dny plné sněhu zdaleka nekončily a my se mohli těšit na dny příští. A pak honem domů, do teplíčka, kde už na chodbě voněly maminčiny placky a báječný lipový čaj.

Nejinak tomu bývalo v době třešní. Jak známo, zakázané nejvíc chutná. A já si při této návštěvě obešla celý rajón, kam jsme pořádali výpravy. A světe div se, pár těch pozůstatků po nás, je ještě na světě. Sice už sešly věkem, inu, jako my, ale přece tam stojí. A přesně od těch starých třešní jsem z kopce zahlédla i můj rodný dům. Kolik cestiček bylo tímto směrem vyšlapaných, kolik zážitků. Kolik tajných výprav, tužeb, slibů a přání. Ale hlavně chuť třešní, které už nikdy v životě nechutnaly jako tehdy.  A zase velel naší výpravě brácha, spolu se sousedem Slávkem. Byli nejstarší a hlavně nejvyšší. Já, prťavá jsem mohla jen na ty menší stromy, ale kluci vyšplhali až na vršek, trhali a já chytala do trička. Pak jsem usedla na pařez, pojídala jednu třešínku za druhou a zasněně hleděla na celé město. Hůř bylo, když nás z toho všeho "vyrušili" majitelé, nebo hlídači. To byl asi ten adrenalin! A doma se žádné ovace nekonaly! Tričko hrálo všemi barvami, natržené gatě bráchy taky nešlo nijak omluvit, tak nezbývalo, než zase chvíli sekat latinu. Ale to už bylo léto, čas neprozkoumaných míst na potoce, necky a další výpravy....

Tak snad už jsou ty naše hříchy promlčeny. Ráda se vracím do rodných míst. Udělejte to taky. A užívejte si to, tak jako já. Doba je všelijaká, tak dokud je čas.

Tak odsud směřovaly naše jízdy

A hurá kolem kapliček

A po zatáčce směr schody

Tady byl cíl. Schody mrtvých, tak se jmenují. Naštěstí jsme vždycky ty jízdy přežili, i když nad tím dnes sama kroutím hlavou.

Pohled na rodné město i rodný dům (Mor. Třebová 3.1. 2021)

Dnes se ukázal pravý zimní čas, tak kéžby vydržel.

 (fota: autorka)