Snad to nebyl hřích, aneb...

... když vlak pořádně cukne. Tehdy se nám o Pendolínu ani nesnilo a o "tichých vagónech" jakbysmet. Když vlak cukl, děly se panečku věci!

Tím nechci říct, že dneska je cestování vlakem nuda, naopak. Ve vlacích a na WC se zažívají ty nejlepší příběhy. Jako třeba Zdena s Jarkou.

"Co si tak vyjet na Valachy", napadlo jednu z nich. Druhá se nenechala dlouho přemlouvat. Však tam obě mají své kořeny a výlet by určitě nebyl špatný. A už balily své cestovní tašky, spřádaly plány, chystaly nezbytnou svačinu.

"Tak mě napadlo, co vzít strýcovi trošku kysaného zelí, má ho tak rád", ozvala se Zdena. Původní návrh byl předem odsouhlasen a zelíčko se už pomalu cpalo do objemné sklenice. Brzy ráno už obě ženy spokojeně seděly v kupé rychlíku směr Vsetín. Měly štěstí, v kupéčku seděly samy, tak se s chutí pustily do řízků, a že jim panečku chutnalo!

"Zastávka Olomouc", zaznělo z ampliónu. Na nástupišti stálo plno lidí, všichni se rychle hrnuli dovnitř. A bylo po klidu. I kupé našich cestovatelek se zaplnilo až po dveře. Navíc se z ampliónu opět ozvalo, "výluka na trati". Vlak začal chvílemi couvat, pak zase zrychloval a nakonec brzdil, jak o život. Poslední cuknutí však stálo za to. Taška odložená nad sedadly, do té doby v klidu, se najednou převrhla a po chvíli kupé zaplnil ohromný puch. Poctivě kysané zelí udělalo své. Postupně šťáva vykapávala na hlavu jednoho z cestujících, ale Jarka ani Zdena to nebyly. Ty po celý zbytek cesty, měly rozhořčenému pánovi co vysvětlovat.

***

To Dáša, cestovala tehdy vlakem sama, téměř i bez zavazadel. Naproti ní, seděl v kupé pan farář, který si zamyšleně četl v knize. V duchu se už viděla v rodném městě, u své mámy. Lehce přivřela oči, vzpomínala na dětství, přece ale nebude spát, musí si po dlouhém čase vychutnat tu jízdu. A pak, to se nehodí, co kdyby nahlas "uchrápla", co by si velebný pán pomyslil. Ale únava přece jen byla silnější a Dášu přemohl spánek. Na poslední chvíli, až když vlak pořádně cukl, se Dáša vzpamatovala, a myslela si, že zaspala. Vyskočila se sedačky, pátrala po nápisu zastávky, v tom ale motoráček vjel na výhybku, s Dášou to hodilo doprava, doleva a už ležela na zemi, na kolenou, hlavu zabořenou v klíně panu faráři ! Tam se chvíli zmítala, rukama všemožně hrabala ve snaze vstát, ale motoráček ve svých "kotrmelcích" pokračoval ještě pár chvil.

Konečně zastávka Česká Třebová! Vlak zastavil, konečně možnost vstát. Pan farář byl rudý jako prapor, Dáša o nic méně. Za hurónského smíchu ostatních cestujících vystoupila, jen jí pořád leželo v hlavě, zda přece jen nezpůsobila porušení kněžské čistoty.