Je doba masopustu a k němu mimo jiné patří i koblížky. Co naplat, že letos průvod nebude, koblížky si přece udělat můžeme, nebo na ně aspoň zavzpomínat.
Ano, třeba zavzpomínat. A třeba jako malá holka. Vidím to jako dnes. Veškeré dění se u nás odehrávalo převážně v kuchyni. V zimě tam bylo teplo, protože pláty kamen hřály téměř nepřetržitě. Sedávala jsem na bedně, ve které se uchovávalo dřevo, aby vyschlo a bylo dobré na podpal. A v troubě se často sušilo i pár třísek (krkošek).
"Dej si nožky na krkošky", říkávala s úsměvem maminka a já ji velice ráda poslechla, zvlášť když jsem přiběhla ze sáňkování a byla jeden led. Sedla jsem si na bednu, vsunula jsem svoje zmrzlé nohy na třísky, pohodlně se opřela a slastně vzpomínala. Na maminčiny placky, škubánky, nebo právě na koblížky. Jak si plavou v rozpuštěném sádle, bobtnají a postupně zlátnou po obou stranách. A pak se lehce osuší od omastku a nebude žádné chlazení na okýnku, jako v pohádce O koblížkovi. Přijdou přímo na náš stůl, kde už čekalo mnoho strávníků...
A tak šel čas. Už i ze mne byla dávno máma a nastoupila jsem do školní jídelny. Paní vedoucí dodržovala masopustní čas a rozhodla se pro koblihy. No, nebyla to žádná sranda. Tehdy ještě v kuchyni tolik nevládly elektrické spotřebiče, ale byla tam velká kamna se třemi pláty, jeden už byl prasklý. Zadělalo se těsto, na kamna se vložily tři velké kastroly plné omastku, které už čekaly na nakynuté kuličky. A šéfová dala příkaz.
"Holky, jdeme na to, ale chce to fofr, koblížky nepočkají, pozor na prsa, zvlášť ty, Jitko!" No, tehdy jsem netušila, co tím myslí, ovšem brzy jsem pochopila. Byl to opravdu šrumec. Všechny jsme se v předklonu nahýbaly nad rozpálenými kamny s hrnci a hbitě obracely koblížky. Po chvíli jsem poznala význam toho varování šéfové. Žár totiž přešel z toho všeho rozpáleného nejen do obličeje, ale hlavně na prsa a já, jako nejmenší, to schytala nejvíc. Byla jsem zrovna se svou "výbavou" na stejné úrovni s kamny a prasklým plátem. A napoprvé jsem si navíc vzala plášť ze silonu, který vše jen přitvrdil. Ale dílo se podařilo, všem koblížky chutnaly, to bylo hlavní. S holkama jsme si pak v šatně svoje bolístky ošetřily. Jednou za rok se to dalo vydržet.
Je čas masopustní a nejen na průvody maškar, ale i na dobroty s tím spojené dnes velice ráda vzpomínám. Tak snad za rok a hlavně ve zdraví!.....
