Kam se hrabe thermolka, když ti bliká kontrolka!

„Babičko, půjdeš se mnou k tomu zápisu?“ škemral můj vnuk Honzík, když se blížilo ono datum zápisu do prvních tříd.

Po dovětku syna : „prosímtě, kdy to zase zažiješ?“ mi sice v mysli opět zablikalo to, co mi občas blikne a to neúprosný časový sled a tak jsem šla. Má ten synek nakonec pravdu. Vždyť tentokrát půjdu do této školy už ne jako kuchařka, uklízečka, ale jako hrdá babička svého vnuka.

Jak ráda jsem zjistila, že zde nezasedá žádná komise, jako to bylo u mě před mnoha lety, i když i na to ráda vzpomínám. Ale hranou formou zde paní učitelky provázely budoucí žáčky a rodiče byli při tom všem. A samozřejmě já, babička taky, jsem byla přizvána. S napětím jsem sledovala výkony vnuka a v mysli si taky promítala těch víc jak dvacet let, kdy jsem v této škole pracovala. A jasně, že se u mě kromě nostalgie projevil i ten známý syndrom pracovní a já potají „špízovala“ parapety oken, podlahu a umyvadlo. Do školní kuchyně jsem to už nestihla. I tam sahají mé vzpomínky.

A nejen tam. V klidu jsem se vydala po třídách, chodbách, i kamrlíku, kde jsme si s kolegyní a školníkem vařili kafíčko. Pak jsem zkontrolovala šatny a s úsměvem musela zaznamenat, že „tady se fakt nic nezměnilo!“ Stále plná bedna hříchů, tak jsme nazývali místo, kde končily zapomenuté věci žáků. Dodnes nechápu, že někomu fakt nechyběly značkové mikiny, nebo boty. A pak jsem společně s Honzíkem navštívila tělocvičnu.

„Jé!“ zavýskal klučina a už se hrnul na šplhadla. No to mě potěš, myslela jsem si. Já na ně v životě nevylezla, snad jen jednou a to jsem si pořádně spálila ruce. V tom jsem zahlédla kozu. Tak tu jsem kdysi dala! Bože můj, jak já jsem přes to mohla skákat? a hned mě taky píchlo v kolenou.

„Jé, hrazda“ zajásal vnuk a já načisto zamrzla. Hrazda, ta mě strašila už tehdy, natož teď, v pozdním věku. Jen jsem tu kovovou příšeru zahlídla, už jsem se orosila. A uviděla se naprosto živě, v modrých trenclích, bílým tričku, samozřejmě bez podprsenky, což nešlo přehlídnout. Už tehdy jsem se raději hrbila, než bych ji nosila. A takto oděná, s plnějším zadkem se sápu na to železný monstrum. Načisto si vybavuji učitelku, jak přivolává ostatní holky (naštěstí jen holky), aby jí s tím mým zadkem pomohly. Dodnes nechápu, jak to dokázaly. Ale s jistotou vím, že to bylo naposled, kdy jsem (s pomocí) zdolala něco tak hroznýho, jako hrazdu.

A tak s budoucím žáčkem procházíme tělocvičnou a už už mám cukání, zda přes tu kozu neskáknout, nebo se konečně rozhoupat a zkusit ten výmyk na hrazdě. Ale včas mi blikne kontrolka, kde by nepomohla ani thermolka. Nechám to už těm mladým, ať mají nač vzpomínat, tak jako já.