Seš vorvaná jak samica a zmalovaná jak plagát!

Puberta je někdy fakt dílo. Na tu svoji si někdo raději nevzpomíná, ale občas to není na škodu. Vidíme pak věci trochu jinak.

Bylo mi krásných sedmnáct, svět nám patřil, jak taky jinak. Záchvaty smíchu kvůli každé blbině, vykrucování se před klukama, to by nám šlo. Věrná kamarádka Heda po boku, pusu trochu víc proříznutou, než já, to mi imponovalo. O našich výletech na fichtlu, pincku, jsem už kdysi psala. Benzín za dvě kačky, to bylo jízd po městě i okolí. Jednou mě Hedule překvapila. Sehnala bůhví kde pravý rifle. Krásně jetý, pěkně sepraný.

"Na, tu máš, mně jsou malý", pohodila ten skvost rovnou do mých ruk. Taková nádhera! Páni, já se cítila jak v sedmém nebi. Konec obnošených svršků po starších ségrách, toto je aspoň materiál! Rifličky mi padly, jak ulitý, těsný proužkatý tričko obepínalo moje jedničky a já se nesla, jak páv. V zákoutí náměstí, jsme si s Hedulí pukly jedno cigárko. To zase byla moje práce, že jsem skoro všechny učenky naučila této neřesti. Ach jo, Jitule, to se máš čím chlubit!

A tak jsem v povznesené náladě došla domů. S lehkostí otevřu dveře, pamatuju si to jako dnes. Maminka stála u sporáku (hned u dveří) a její výraz neznačil pranic dobrého.

"Co to máš na sobě?" pronesla svým tichým hlasem. A já už věděla, že je zle. Maminka byla zlatá, i ta svatozář by jí slušela. Nikdy nekřičela, netrestala. Ale to ticho a výraz obličeje, to bylo snad horší, než pořádná facka.

"Sundej tu hrůzu a už to na tobě nechci vidět", řekla opět tiše. A já měla po radosti. Tak to přece nemůžu nechat, vzdorovala moje kudrnatá hlava, kterou jsem pohazovala tak prudce, až mně pihy ještě víc vyskákaly. To by nebylo, aby si jedna puberťačka neporadila! Z domu jsem odcházela zásadně ve svých modrých pláťácích, které pamatovaly už dvě mé sestry. V chodbě jsem se převlíkla do MÝCH džín a kráčela vstříc obdivným pohledům podobných puberťáků. Však mě mamka nevidí, nemůže! Protože nikam nechodí, je pořád doma, práce až nad hlavu, nebo sedí za stojanem a oddává se svému koníčku, malování.

A pak přišla jedna středa, kluci z intru měli vycházky. Proseděly jsme s Hedulí hodně času před zrcadlem, já nás obě zkrášlovala. Oční stíny, řasy pěkně načerno, nevadí, že barva pálí jak čert, parádo trp! Ještě tváře a pusa do ruda. Moje rifle už dočista seprané, místy proděravělé, podle Hedy úplně senza, krásně ladily s odvážným tričkem (půjčené od ní.) A šlo se na náměstí, kde jsme měli všichni sraz.

Vykračujem si obě, jak hlavní hrdinky seriálu, co noha nohu mine a vychutnáváme středeční den. Vtom se mi do uší zasekne výkřik.

"Co to máš zase na sobě? Seš orvaná jak samica a zmalovaná jak plagát!" Naše mamka! Co tady proboha dělá??? Já úplně zapomněla, že u nás byla návštěva a maminka ji právě doprovázela k autobusu. Ten mamčin pohled! I teta, ještě ze staré školy, si škodolibě vychutnávala tuto scénu, jen dobrák strýc, sice podpantoflák, s účastí vysílal ke mně záchranné pohledy. Z rande nebylo nic (jen protentokrát), rifličky dál plnily svou náhodnou funkci, ale už s větší ostražitostí.

To by bylo, aby si jedna puberťačka neporadila!