Říkali mi Šklebík

Pro mě to byla nadávka. Tehdy o názvu panenek neměl nikdo potuchy. Já tu přezdívku dostala z jiného důvodu.

Byla jsem totiž ubrečené dítko. Jako nejmladší ze sedmi dětí, příliš závislá na mamince a domově.

"A zase šklébíš...co furt šklébíš", ozývalo se tak každou chvíli. Asi jsem při svých plačtivých výlevech musela vypadat příšerně a tak mi na čas zůstala přezdívka Šklebík. A já se pro ni tak zlobila! Uvidíte, já vám jednou dokážu, že umím být hrdinka, rodilo se v mé dětské hlavičce. Každý o mně totiž věděl, že jet na tábor, nebo na jiné aktivity mimo domov, nepřipadá v úvahu. Už předem se mi stýskalo. A tak se to se mnou táhlo až do těch osudných prázdnin mezi čtvrtou a pátou třídou. Zrovna k nám přijel na návštěvu na motorce švagr z Valašska. A motorky, ty já teda mohla.

"A co kdybych jela s tebou?" navrhla jsem mu. Všichni ztichli, čekali, co nastane. A to byla moje příležitost. Okamžitě jsem si sbalila tašku, hrdinně a hlavně rychle jsem se rozloučila a vzhůru do dáli, za dobrodružstvím. Cesta byla nádherná, pole a lesy se míhaly kolem mé hlavy. Chvílemi mě ta dálka i uspávala, což švagr pečlivě kontroloval.

"Drž se pořádně, cérko, nebo spadneš, to by byl malér", každou chvíli houkl za sebe. A tak jsme ve zdraví dojeli k sestře. První den i noc jsem si jakž tak užívala, ale potom to přišlo. Neuvěřitelný stesk, tíha na prsou. Pokud to šlo, zalezla jsem do kouta, jako kočka a polykala slzičky. Nepomohlo nic. Sestra byla zoufalá a já jen domů, domů.

"Co s tebou? Vlakem samotnou tě přece nepošlem", lamentovala sestra. No přiznám se, že bych možná vyrazila i pěšky. Ale pak zasáhla náhoda. Místní závod pořádal zájezd do našeho města a já, celá šťastná se vezla domů. Samozřejmě, že nikdo z přítomných nevěděl, že vezou jednu uřvanou holku, teda aspoň si to dodnes myslím.

Když jsem pak spatřila můj rodný dům, vystřelila jsem jak divá, pelášila a schody brala po třech. Od děcek jsem po cestě schytala ještě pár Šklebíků, ale i to časem ustalo.

"Tož vítej, ty hrdinko", usmála se maminka a povzdychla si. "Kdy tě to jenom přejde, děvče?" 

No, musím přiznat, že to trvalo dlouho. Nádraží a loučení nemám ráda dodnes. Ještě štěstí, že to po mně nepodědili synové a u vnoučků si ještě nejsem jistá.