Až nyní si to uvědomuji, že na tohle oslovení vlastně přišla Maruška. Maruška Šípková. Už to jméno zní jako z pohádky.
Když jsem před devíti lety zabrousila sem na blog, ač už v pokročilém věku, přece jen lehce naivní. A zrovna tak jsem vkládala svůj blog za blogem a měla obrovskou radost, že to vůbec někdo četl. A tak vzhůru ulevit emocím, radosti, někdy i smutku. Vždyť právě o to mi vždycky šlo, tak jak stojí i v mém profilu. Potěšit, naladit, i rozesmát.
A v tom všem mě vždycky podporovala. Nejdřív nenápadná, později intenzívnější, ale vždycky vstřícná a chápající Marie.
"Zdravím Křenov", vždycky zněl Tvůj emailový pozdrav. Byla jsi při mé první babičkovské radosti z vnoučků, při mých radostech i starostech. Když jsem se klepala trémou a čekalo mě první autorské čtení, byl to zvláště můj syn Tomáš, kdo mi dodal odvahu a pak Maruška.
"To mi neříkej, že ty, malá babička blogerka, bys to nezvládla". A tak jsem to zvládla, přece nejsem žádný béčko, milá Maruško. Držela jsi při mně celá léta a já si vůbec nedovedla představit blogování bez Tebe.
Tvůj poslední email "Jsem zdravotně v háji, až se vzpamatuju, tak se ozvu. Užívej jaro. M." mi bude znít dlouho v paměti, jako všem, kdo Tě měli rádi. Vpila ses do mé mysli hodně hluboko. Je jisté, že malá babička blogerka smutní a nejen ona. Nikdy to už nebude ono, ale stoprocentně vím, že by se Ti to nelíbilo. Natolik už jsem Tě znala. A proto slibuji, že to nevzdám. Třeba dolétnou mé psané zážitky až tam vzhůru a třeba i potěší. Moc bych si to přála a určitě nebudu sama.
Děkuji Ti z celého srdce.
