Přečteš nám pohádku?

Dnes, v tento krásný jarní čas, slavíme Den matek. K naší mamince mohu promlouvat už jen ve vzpomínkách. Ale přesto vždycky vím a cítím, že nás tady všechny poočku hlídá. Všech sedm.

Ano, všech sedm. Tolik se nás narodilo a kdo mě čte častěji, už ví, že mezi mnou a nejstaršími sestrami je takřka patnáctiletý věkový rozdíl. Tři sestry, které už dávno měly mít jinší starosti, než se starat o další mimčo a to jsem byla já, nejmladší.

Přesto jsem necítila žádnou křivdu, ba naopak. V nelehkých podmínkách zdárně vypomáhaly mamince, až s odstupem let si uvědomuji, že někdy až moc. Například mi dodnes stále říkají Jituško. No tak uznejte, na malou babičku blogerku, navíc už seniorku, docela odvážné!

"Dano, přečteš nám pohádku?" Na to se nedá zapomenout. V kamnech praskal oheň a sestra tak jak slíbila, splnila. Všichni už jsme byli nachystaní v postelích, úkoly, které nám byly uloženy, jsme bez mrknutí oka splnili a v tichosti čekali na to, až sestra začne předčítat. Neskutečná pohoda, klid a mír v našich dětských duších. To se to usínalo! V hlavě nám poletovali Broučci, za rohem se ukrývali Čerti a nad hlavou kroužilo Sedmero krkavců.

Moc ráda jsem taky netrpělivě čekávala u dveří, až Dana přijde z práce, jakoby náhodou mě nechá nahlédnout do své tašky, kde se jen tak ledabyle "povalovalo" nějaké cukroví. To se ví, že jsem se podělila, lakomá jsem určitě nebyla. A pak její procházky! Našňořila mě do krásných šatiček, pečlivě vyčesala moje neposedné kudrnaté vlásky a už jsme spolu špacírovaly. Je vám snad jasný, že kolem cukrárny, kde moc milá paní Bláhová "hrábla" do veliké skleněné nádoby a do kornoutu lopatičkou nasypala všemožné cukrovíčko. " Za pět korun míchaných", pronesla sestra a já byla v šoku, jen jsem si pomyslela, jak velký paklík to bude. Byla jsem totiž zvyklá jen "za korunu míchaný", tohle byl prostě už pořádnej balík. Ale to dá rozum, že to bylo i pro ostatní děti, nejen pro mě. Já si totiž nesla s hlavou vztyčenou kornout té nejlepší zmrzliny! 

A proč to dnes píšu? Je přece Den matek. Pro mě byly vlastně matkami i mé nejstarší sestry. Převzaly s velkou zodpovědností z beder naší maminky ohromnou zátěž a popraly se s ní jak nejlépe uměly. A myslím si, že slova díků jsou dnes na tom správném místě.

"Danko, tobě zvlášť děkuji a přeji jen vše dobré. Ještě si spolu přečtem pohádku, vím to!."