Smích jak rozsypané korálky

Co je štěstí? Já vím, že leckdo si vzpomene na známý úryvek z filmu, že "muška jenom zlatá!" Ale každý to má jinak a po svém. Každopádně jedno je jisté, že zítra 20.3. se slaví Světový den štěstí.

Když jsem byla malá, vrcholem štěstí pro mě byla panenka, kterou jsem sice nenašla pod vánočním stromkem, jak jsem si představovala, ale pracně jsem si ji musela najít ve staré skříni. Hledání dárků bylo velké vzrůšo i pro ostatní sourozence. Dokonce i měkké dárky, třeba nové tepláky udělaly velkou radost. Velkým štěstím pro mě byly třeba moje útěky ze školky. Nejen to, že se mi úspěšně dařily, ale že mě nikdo nehledal. S tím bych v dnešní době neuspěla.

"To mám ale štěstí, babičko", prohlásil vnuk Honzík, když mě už potřetí bravurně vyšplouchl v pexesu. V tom já ho snad nikdy neporazím! Ale v kožuchách, tam jsem silnější než on, ale nedá mi to, stejně ho nechám skoro vždycky vyhrát. Jen jednou, jsem musela použít výchovný prvek a vztekajícího vnuka poučit, že vždycky nám nejde to štěstíčko naproti, někdy se musí umět i prohrávat. Takový je život.

Vnuk Tomášek, taky předškolák, právě prožívá své největší štěstí, protože se stal velkým bráchou maličkého Martínka. Je to brácha na jedničku s hvězdičkou.

Malý Pavlík, čerstvý absolvent školky mi svá štěstíčka předvádí vždycky, když ho hlídám. Všechno se od něho dozvím a z každé maličkosti má radost. On jediný mi při vroucím loučení připomene, že mi musí ještě pošeptat heslo: palačinky!

A je tu jediná ženská mezi vnoučaty a to Evička. Až do patra ji slyším a vím, že bude návštěva, rušná návštěva. Dupot po schodech, nejdřív vidím culíky, pusa od ucha k uchu a smích jak padající korálky. "Babičko, budeme prodávat?" A já už vím, že musím nachystat "zboží". Evka bude důležitě stát za pultem a já, kupující sice vyklopím tolik peněz, jako v žádném marketu, ale tady u babičky je to jiný. Je zde totiž pravý pultový prodej se vším, co k tomu patří. Paní prodavačka pozdraví, zeptá se na zdraví a poradí. Má na to totiž čas a já taky.

"Babičko a až já budu velká, ty už tady nebudeš?" zeptá se najednou ta malá treperenda. Chvíli vstřebávám tu krutou pravdu, ale rozhodně ji na sobě nedám znát. 

"Víš co, Evi, namaluj mě, apoň budeme mít památku", odpovím jí. Třeba z ní jednou bude nadějná malířka, jako její prababička. Z Honzíka stavitel robotů, jak mi tuhle říkal. Kdopak ví, kam je vítr zavane. Ale to už i já budu jistě střežit a chránit odjinud. A budu děkovat, že jsem měla to pravé štěstí s nimi být.

 Tak to jsem já, babička

Nejkrásnější kytička ke svátku žen

Pavlíkovy palačinky

(fota: moje)