Pravá zima je, když se ti lepí dírky v nose

...a mráz ti zalézá pod nehty, pod čepici, zimou ti cvaká brada, ale vůbec ti to nevadí, protože na to jsme prostě vždycky čekali. To byl impuls vyrazit třeba do závějí....

Nic jsme nedbali na to, že sníh vytvořil pod teplákovou gumou u nohavic ledovou krustu, která pořádně zábla. Ještě dnes to cítím. Ale sníh se vytřepal a jelo se dál. Kolikrát bez čepic, jen ve svetru, kdo by se zdržoval s oblékáním! Nebyl čas, bylo třeba vyzkoušet led na Třebůvce, kvalitu sněhu a z něj jsme pak museli jsme stavět sněhové bunkry a uvnitř jsme snili o tom, že tato nádherná zima nikdy neskončí, tak jako naše dětství. A kolikrát jsme měli radost z toho, že nastaly uhelné prázdniny a škola se tak posunula na neurčito. Jak bláhové, přitom zcela obyčejné přání nás malých! Ale vše se dohonilo, jen to mládí už jen ve vzpomínkách. Krásných vzpomínkách.

Malá babička blogerka (tehdy otužilá)

A hádanka na konec. Kdo najde na jednom obrázku fenku Sáru, může si se mnou sjet kopeček na saních :-)