Pepíku, dneska se líbat nebudem!

 Nikdy v životě by mě nenapadlo, že se budu bránit objetí a polibkům. Ale když je někdo v ohrožení, nedá se prostě dělat nic. Snad jen vzpomínat a doufat.

Nevím jak to máte vy, ale já spoustu svých známých potkávám pravidelně v supermarketech. Celé roky se nevidíme, má stárnoucí mysl už některé vytěsnila z hlavy, ale pak zjistíte, že to je omyl. Sotva vkročím na tržiště, do marketů, už mé oči zbystří a paměť naskočí. No jasně, tebe človíčku znám! Ale safra odkud??? A tak to raději nechám na dotyčném, až se projeví. Ale s Pepíkem, to je jiná!

"Jitule, pocem, já tě tak rád vidím!" šine se ke mně jeho vysoká postava. Pro mě je vlastně vysokej každej, protože já už se scvrkávám. A spolužák Pepík nikdy nezklame, vždycky se skloní, obejme a vlepí hubana. 

 Jeho "ty vole, jak se máš? Já tě čtu!"  to byla pro mě přímo rajská hudba. Od Pepíka taková slova nezarmoutí, dobře vím, jak to myslí. Vždycky byl galantní, už ve škole a to se nikdy nezměnilo. Patří mezi ty, které potkáváte rádi. Probereme mezi regály v rychlosti všechno, vzpomínky neberou konce, ráda se dozvím o ostatních "děckách" a ani se nechce věřit, kolik že nám to vlastně je?! A co doma? Vše OK, tak to je fajn, odsouhlasíme si vzájemně. Pravidelně, když vejdu do obchodu, už vím, že se potkáme. Taková telepatie. A už ho vidím mezi regály. Jeho blond vlasy už jsou dávno šedinami a ty moje "černiska" díky chemii září fialově. 

Ale dnes, dnes to bylo jiné. Po dlouhých týdnech, jsem poprvé vyrazila na nákup. Stísněný pocit, přes pusu roušku. U nás doma mi to ani nepřišlo, tady v tom prostoru mi to nějak vadí. A tak se šinu jak robot, na rukou rukavice, zamlžené brýle, když v tom slyším, trochu zastřeně.

"Jitule, ahoj, to je v prdeli, co?" Kdo jiný, než spolužák Pepík. Snad bych ho ani nepoznala přes tu clonu kolem úst. Ale oči ho stejně prozradily. I přes tu svízelnou situaci se usmívaly.

"Pepíku, tak dneska se líbat nebudem, co?" pronesla jsem raději předčasně.

"Tak asi ne, serem na to, když jsme ten ohroženej druh", začal se smát a okamžitě mě nakazil. Ale naštěstí jen tím svým smíchem. I to bylo povzbuzující. A pak jsme si vzájemně popřáli, ať se nám daří, a že k rouškám máme respekt. Sice jsme museli trošku víc zvýšit hlas, protože odstup je odstup a gestikulací jsme se tak nějak dohodli, že až to všechno pomine (a to si piš, že pomine), uděláme sraz ze školy. Po padesáti letech. Už se těším!

(foto: rodinný archív)