Paní pokladní, zpomalte, já nestíhám!

Opakuji už podruhé a schváceně láduju zboží z pokladního pásu do košíku. Kolikrát ho ještě vezmu do rukou? Jako roboti, pomyslím si.

Ano, přesně tak si připadám a zvlášť v tento vánoční čas. Tak moc jsem se bránila nákupům v těch "supermárketech", ale přece jsem tomu neunikla.

Vozík na vozíku, košík na košíku, v uličkách narváno, no to je zase den! Seznam do ruky, raději naházet opravdu to nejnutnější, třeba to jindy bude lepší. Ale košík se stejně naplní a já chvátám k pokladně. Přede mnou trošku nával, za mnou zatím nic. Hurá! Ale to se za chvíli změní, už i za mnou pěkná lajna. A já naučenými pohyby -předklon-úchop-cíl, sázím na pohyblivý pultík jedno zboží za druhým. Ale fakt nestíhám. Pokladní už má náskok, kóje se plní a malá babka blogerka funí. Tak tak si stačím všímat, že pokladní je mládě, no to se jí to jede! To já, bábina v pokročilejším věku, se stařeckými skvrnami na rukou, artrózou prolezlá, už musím počítat každý zbytečný krok.

"Paní pokladní, já nestíhám, je to hrozná rychlost", hlesnu do prostoru.

"Víte, my musíme, máme to příkazem", hlesne zase omluvně ona a dokončuje nákup.

Stěží ještě reaguji, zda chci bodíky, či zda jsem přispěla na konto děti a jsem štastná, když se mi zadaří vyťukat správný PIN. Uf a odjezd na čerstvý vzduch! Tak tohle mají být Vánoce, svátky klidu a pohody? Je mi z toho trošku smutno. Vždyť já vlastně ani nevím, jak ta pokladní pořádně vypadala a ani jsme si nepopřáli veselé svátky. Nebyl čas.

V duchu jsem se vrátila do dávných let, kdy byly role obrácené. Já za pultem, zákazník před pultem. Nebyl zdaleka takový výběr zboží, ale před Vánocemi taky pěknej frmol. Své zákazníky jsme znali jako své boty a moc dobře věděli, co od nich očekávat. Že starej Chvátal zapomněl na dárek pro svou Aničku a honem rychle přiběhl za náma.

"Jitko, vy jediná mi můžete pomoct, zabalte něco pro tu mou starou. Ona by mi to neodpustila." A já už dopředu věděla, že ji potěší jakýkoliv dáreček, jen když starej Chvátal přijde na Štědrý den domů včas a v pohodě. Nebo, že až na poslední chvíli zachytím nejistý pohled rošťáků Novákových, kteří nerozhodně prochází kolem regálů a neví si rady. V ruce žmoulají pár upocených drobáčků a chtěli by nějaký dárek pro mámu. Vždycky jsem si věděla rady s těmi mrňaty. Úhledně zabalila dáreček pro starostlivou maminku a potajmu sdělila vedoucímu u pokladny, že TO doplatím ze svého.

A úplně ke konci náročné vánoční směny nesměl chybět zákazník s velkým Z. Pan Měcháček se přišoural pomalým krokem, všechny nás pozdravil, podržel svoje upracované ruce v našich a dlouze se zadíval do očí. Upřímně, nefalšovaně popřál všem veselé svátky a poděkoval.

"Dobře vím, zač vám všem děkuji. Jsem totiž váš dlouholetý spokojený zákazník a u vás se cítím jako doma". A to byla pro nás ta největší pocta. Oboustranná řeč očí, třeba i beze slov. To byly ty pravé Vánoce.