Mamčo, ty máš ale starosti!

My mámy už jsme takové. Stále si omíláme dokola "malé děti-malé starosti, velké děti...však to mnozí znáte. A je úplně jedno, zda někam cestují na Vánoce, či Velikonoce.

Odjezdy a příjezdy té naší omladiny, vždycky prožívám. Ať odjížděli na tábory, později na koleje, nebo nyní se svými polovičkami a mrňaty. O to je ta starost větší. Poté, co nabalím proviant, vždycky poskakuji kolem auta a stále dokola opakuji a jmenuji.

 "Máte všecko? Mobily, doklady...?" Pokaždé zpětně uslyším jejich chlapácké.

"Mamčo, ty máš ale starosti", a dušují se.

"Neboj, zavoláme, hned jak dojedem, hlavně nám to tu pohlídej!"

A tak je to pořád. Do noci čekám na kýženou esemesku, ale někdy marně. A vždycky pak vyhrožuji. "Počkejte, až budete mít sami děti, to teprv poznáte." No, už se tak stalo, mají je oba.

Tentokrát se opět rodinka chystala na daleké Slovensko. Auto nacpané až po střechu. Zavazadel něurékom, sedačka s mimčem, těhulka vedle a fena Sára k tomu. Spráskla jsem ruce a opět bědovala.

"Je vás tam jak sardinek, máte všechno???" A začala jsem jmenovat vše potřebné k cestování.

"Mami, nevyšiluj, máme a zavoláme, jako dycky". A tak jeli.

Večer čekám, konečně mě prozvonili a já tak mohla v klídku sledovat pana Donutila a spokojeně u telky i podřimovat, konečně klídek. Najednou siréna, až se barák otřásal. Hasiči.

Vyletěla jsem z postele jak šipka, hned do okna a modlila se, aby to nebylo vedle, u syna. Pak zas na druhou stranu bytu. Nikde nic, jen měsíc v úplňku zářil na všechny strany. Ale bylo po spaní. Pořad v telce jsem ještě zhlédla, pak dočetla knížku, spánek přišel až k ránu....

Na druhý den volá syn.

"Tak ještě jednou se ozýváme, dojeli jsme dobře, ale perlička, mamčo. Dojeli jsme do vedlejší vesnice a došla nám nafta! Ale všecko jsme zvládli a navíc s humorem".

To se mi ulevilo. A zase mám navrch! Příště, až budou odjíždět, nesmím zapomenout mezi jmenovanými věcmi, připomenout ještě naftu.

Tož, tak to máme my maminy s děckama. Jak je to malé, lupneš tomu na zadek jednu výchovnou, ale co pak s těma velkýma? Ale však oni poznají sami, už brzo. A na to se těším.