Machruješ a doma jezdíte na tragaču

...posmíval se věčný pokušitel a rýpal Stupka. Tragač (pro neznalé trakař), jak jsem na něj mohla zapomenout! 

K jaru vždycky patřil, jako vše, s čím se dalo blbnout. Necky na sjíždění potoka, ty byly príma. Kola, těch v baráku moc nebylo, leda nějaké pochroumané z kovošrotu, kam jsme docházeli velice často na výpravy. Dvoukoláky si dospělí pečlivě střežili, ale tragač stával opřený o zeď často.

A to byl impuls pro nás, děcka z baráku. Teda až na mě, protože jsem byla, jak už známo, nejmenší, spolu s Pepíkem. A mé krátké ruce nedosáhly rozpětí vozítka, tak jsem se aspoň na něm nechala vozit. Ale jen někdy a od někoho.

Starší puberťák Slávek, se v tom blbnutí přímo vyžíval. Nejen, že mě občas hodil do starýho kočárku a zběsile se mnou pádil ke šraňkům, zda stihne projíždějící vlak. Ale občas ho napadl právě tragač.

"Sedni Jituno, to bude jízda, bude to frčák ", uvidíš.

"Ale jenom po dvoře, slibuješ?" žadonila jsem. Sliby, chyby, ale říkejte to malé holce.

Pár koleček kolem dvora a pak úprkem ze vrat a už pádil k potoku. Tragač se kýval ze strany na stranu, já se držela zuby, nehty, zašprajcovaná i nohama o šprušle a ječela jak o život. Ale z toho měl ten pacholek ještě větší srandu. A já mu vždycky naletěla. I tehdy, když dal na trakař velký hrnec, abych si do něj sedla, že to bude bezpečnější. Byla to ale hrůza! Hrnec tancoval víc jak vozítko, já chtěla vystoupit, ale najednou ten mizera prudce zastavil a já dosedla vší silou na ostrý okraj hrnce. To bylo řevu a krve! A Slávoň měl panečku nahnáno, utěšoval, sliboval, ale zavčas jsme ztichli oba dva, protože jsme moc dobře věděli, že by nám bylo ještě přidáno od našich rodičů. Slávka jeho otec nikdy nešetřil, no a u nás by bylo zase mamčino domlouvání. Od té doby se tak zběsilé jízdy nekonaly.

Jen při soupeření a bojích s horním koncem ulice, jsme často od protivy Stupky slyšeli.

"Machrujete, ale doma jezdíte na tragaču". Tak nevím, možná záviděl a sami doma toto vozítko neměli. Ale tím pádem o hodně přišel.

A i když foto trakaře nemám, myslím, že to vůbec nevadí. Vozítko jako vozítko, i když z dob vánočních. Tak přeji krásné jarní dny !