Jsme duchny. No a co?

Každému z nás se jednou život překulí dál, než přes polovinu. A vlastně si říkám, bohudík tomu, kdo se toho dožije...a hlavně užije!

Často slýchávám: „Kéž bych už byl-a v důchodu!“ Přiznávám, že tohle mě nikdy nenapadlo, než k tomu přijít muselo. Nebylo jiné východisko. Ale já nelitovala, naopak. Teď sice trošku kecám, zaskočilo mě to a hlavně myšlenka, co dál? Vše se bleskurychle vyřešilo. Po nezbytných, ale běžných návštěvách v ordinacích, jsem myšlenky na marodění odehnala. Jsem seniorka, důchodkyně, nebo co sakra jsem, ale cítím se dobře, takže žádný stresy. Ale i toto období začátků je dávno pryč.

Přišlo první pozvání na setkání důchodců u nás v obci. Já, která dosud obsluhovala, bavila a tak podporovala dědoušky a babičky, mám nyní sedět u stolu jen tak a nechat se ještě obskakovat? Vážení, tak to mi přišlo naprosto ujetý a na setkání odmítla jít. Ale stejně mi to pak nedalo a šla jsem. A vnutila se aspoň k nádobí, vždyť jsem ve škole, kde se setkání pořádalo, strávila víc než dvacet let. A tak šel rok za rokem, pomalu se k nám přidala další děvčata a najednou přišel nápad založit klub důchodců, teda babinec! A z jedné mladší děvčice vypadlo:

„Jakejpak babinec, dyť jste duchny!“ No, chvíli byl smích, pak se křížily názory jako na bitevním poli, ale faktem zůstávají duchny. Ten název se prostě ujal, už nám ho nikdo neodpáře. Pro mne je myšlenka na duchny dokonce povznášející. Představím si chaloupku, okýnko, ve kterém právě usměvavá osůbka (bez vrásek a šedin) naklepává pruhované peřiny (100% bavlna). Pak si vyjde na terásku, pojídá borůvkový koláč a popíjí kafíčko. Jen tak zlehoučka hraje konejšivá hudba, to proto, aby náhodou nenarušila ten stárnoucí proces.

Zase kecám. A skutečnost? Duchny naklepávám z okna okálu, šediny dávno kryje barva (prý kvalitní) a na youtube si pouštím pecky od Pokáče, Pekaře, Kryštofa, či Divokýho Billa. Zaplaťbůh, ještě slyším dobře a navíc mě to nakopne v činnosti. A co se týká ostatních duchen? Spolu s mladšími i těmi nejmenšími v obci nacvičujeme co se dá. A tak se nestydíme veřejně vystoupit a snad i pobavit. Dokonce jsme prý nějak přispěly k Bílé stuze v soutěži Vesnice roku. Ale to víte, napovídá se toho hodně. Každopádně je to hřejivý pocit a stojí za to být duchnou, to mi věřte.