Děcka, jdeme na gumy!

I tak se daly trávit prázdniny. A nejen tehdy. To jsme my, děti, z vyhlášené osmadvacítky moc dobře věděly.

A už jsem zase v myšlenkách v mém milovaném rodném městě Moravské Třebové. A ocitám se ve známém domě „osmadvacítce“. Není divu, když začaly prázdniny. Když bylo počasí, táhlo nás to směrem ke Třebůvce. Mírný potok, avšak i on někdy dokázal divy. Pamětníci vědí své. Co já pamatuju, párkrát nám zatopil celou zahradu a my, děcka, jsme z toho měly akorát srandu. Klidně i v tom neřádu, jsme byly schopný vytáhnout necky a dát si pořádný závod. Naštěstí na nás platil důrazný hlas souseda Matušky, ze kterého jsme měly respekt. Měl nás rád a myslel to s námi dobře. Když opadla voda, byl první, kdo v pověstných pantoflích vytáhl na dvůr všechny necky, které byly schopné závodu a už se jelo! Hlavně, aby byl bezpečně zajištěný špunt. Panečku, to byla jízda!

Po neckiádě přišlo na řadu sušení. Na dvoře se hromadně sušily trencle a trička. Nic značkového, na to jsme si tehdy ještě nehráli a hlavně nám to bylo šumafuk! Všichni do jednoho sundali i jarmilky-cvičky našeho mládí. Za jejich gumou se ještě nacházely zbytky z potoka, občas pulci či žabičky. Ale slunce hřálo, tak to byla nejlepší sušička.

„Děcka, poďte na rybíz a srstky!“ ozvala se Maruna i Pepík Nezbedovic. Nebylo třeba pobízet. Nejdříve jsme očesali zahrádky všech sousedů a pak vtrhli podél potoka do zahrady Vkusu, kde chutnalo veškeré zakázané ovoce úplně nejlíp. To byl požitek! A když jsme se pořádně nacpali, od někoho staršího zazněl nápad:

„Děcka, deme na gumy!“ Všichni, bez rozdílu věku věděli, o čem je řeč. Jen pár metrů od naší osmadvacítky totiž sídlil pneuservis. A když jsme měli zrovna štěstí, vyvezli na prostranství u potoka velké množství pneumatik, pěkně v řadách naskládaných na sebe. Takové černé komínky-tunýlky, byly pro nás děcka úplně něčím novým. Skákali jsme všichni po nich jako diví, leckdy se do nich schovali a když bylo po dešti, to se nám líbilo nejvíc. Z pneu při skákání stříkala voda, jako ze sprchy. Jak jsme potom vypadali, to si dovedete představit. A jak nás přivítali rodiče, to už raději vědět nechtějte. Ale byly prázdniny. Mnohý rodič zamhouřil oko, zrovna jako naše maminka. Moc dobře nás viděla při tom řádění přímo z okna kuchyně, kde připravovala ty nejlepší lívance na světě. A ještě se při tom usmívala. Zlatá maminka, zlaté prázdniny.