Vždycky něco končí a něco začíná, chlapče.

To říkáš, táto, moc hezky a taky to, že je to koloběh života. A že to tak být musí. Ale tobě se to mluví.

Až budu mít tolik let jako ty, budu ze sebe sypat moudra na počkání. Zatím jsem s tím svým smutkem a starostmi raději sám, nač vás ještě rmoutit. Navíc, když slyším.

„Vždyť už seš velkej, rozumnej, tak se ukaž, chlape!“ No, chtěl bych vás všechny vidět, jak jste se tenkrát tvářili vy, v situaci, ve které se právě nacházím. Když si jen vzpomenu, co jsem prožíval před třemi lety, kdy jsem se všemožně bránil sem nastoupit, až je mi trochu hanba. Nebylo to zde vůbec špatný, ale na to musí každej chlap přijít sám. Předvést své znalosti, tím potom zapůsobit na okolí a svět je hned hezčí. Zvlášť, když potkáte tu nejhezčí osůbku na světě a projevíte sympatie. Sice se objeví problém, že nejste až tak sami, kdo se dvoří, ale to snad vyřeší čas. A já ho mám ještě fůru!

Ale pořád je tu dnešek. Poslední den zde. Nikdy bych si nepomyslel, jak moc mě to zasáhne. Kolektiv, o kterém už jasně vím, že mi bude chybět. Prostředí, které jsem miloval a nikdy na ně nezapomenu. Přesně tak, jak mi to s mámou říkáte. Že tyhle vzpomínky nevymaže ani čas. A tak se omlouvám, že jsem se trošku rozjel v té zpovědi. Ale nedivte se. Vždyť je mi teprve ŠEST a školka byla moje první štace a zkušenost. A ta druhá, škola, začne. Už se fakt těším. Jedno už totiž vím. Že vy, tati a mami, jste přístav, který mě vždycky dovede do bezpečí.

P.S. Bačkůrky a kamínek pro štěstí, jsem si pro jistotu ze školky vzal.