Jsou to nervy, ale nejde přece o život!

Maturitní šílenství. "Teti, stav se, náš mladej maturuje, však víš co to obnáší, já to asi psychicky nedám!!!"

Tak jsem se sbalila a s dobrým úmyslem jela podpořit tuto zoufalou maminu. Pobíhala po bytě a nahlas se uklidňovala.

"To je dobrý, teti, já to zvládnu, jen kdyby nebylo to čekání. Proč musí být zrovna poslední v abecedě???" zoufale si mluvila vlastně skoro sama pro sebe a rukou nervózně uhlazovala svůj nový, dokonalý účes. Už se holka na tu slávu přichystala, blesklo mi hlavou, ale stále jsem mlčela. Zatím totiž nebylo třeba slov, stejně by padaly jako hrách na stěnu. Jen se vypovídej, děvenko, aspoň se ti uleví.

Přecházela neustále po celém bytě, občas rovnala vše srovnané, sem tam setřela neviditelný prach a nenápadně "špízovala" z okna, jestli už náhodou synátor neběží domů. V tom zazněl telefon, esemeska. Dychtivě po něm skočila, oči jí začaly nehezky mrkat, pak nádech, výdech.

"To jsou jen holky, už to mají se svýma děckama za sebou, tak jsou zvědavý", nervózně pokývala hlavou, jako by chtěla říct "těm se to už směje!"

"A co novýho u vás, teti", zeptala se spíš se zdvořilosti, jistě by ji v tuto chvíli nezajímalo, ani kdyby u nás vypukla cholera, či jiná hrůza. Ani se na mě nepodívala, jen hleděla na mobil. A ten zase oznámil novou esemesku. Vrhla se k němu, až jí podklouzla noha.

"Karpíšek, ten vůl jeden!" ulevila si na adresu jakéhosi Karpíška.

"Kdo to je?" opatrně jsem se zeptala.

"Spolužák ze základky! Vždycky byl blbej ve škole, ale jak se asi dostal k počítačům, neustále mi posílá meily, řetězáky, vždycky to hned mažu," ulevila si.

"Nebylo by jednodušší vypnout si tu aplikaci, aby ti to nechodilo na telefon?" ptám se opatrně, když neúnavný spolužák posílal jeden meilík za druhým a telefon pípal jako o život. Asi měl príma odpoledne a netušil, že bývalá spolužačka právě prožívá horor jménem maturita.

"Jo, jo, vypnu, všecko udělám, až...." nedokončila větu a zadívala se pro změnu zase na dveře. Nechtěla jsem ji zatím  ještě rušit a sama zavzpomínala na dobu, kdy jsem pobíhala nervní stejně jako ona. Jeden syn, druhý syn, přijímačky, maturita, neúspěchy střídaly úspěchy celá dlouhá léta. Vždycky jsem to prožívala naplno, taky jsem se potila, bledla i červenala zároveň. A pokaždé jsem klukům kladla na srdce.

"Je to sice zlomová, napjatá životní situace, ale kdyby se cokoliv nepovedlo, pamatujte si, že nejde o život a tohle všecko se dá vždycky napravit, to mějte pořád v mysli."

Když už se neúprosně blížila doba mého odjezdu a kýžená zpráva ne a ne přijít, tehdy jsem k neteři tiše, ale důrazně promluvila.

"Vím, jak ti je, ještě si na to "svoje období" vzpomínám. Však jste mým klukům drželi palce, aby vše dobře dopadlo. Dobře vím, že stojíme vždycky pospolu, v dobách dobrých, či zlých. Ale taky si, milé děvče, vzpomínám na čas nedávný, kdy šlo skutečně o život a ten boj jsme prohráli. To už se nedá napravit. Zpackaná zkouška vždycky.

Sotva jsem dosedla do autobusu a spřádala myšlenky, zazvonil mobil.

"Teti, máme to! A šampáňo už se chystá!" Ulevilo se mi. Další člen rodiny svou zkoušku z dospělosti ustál a v jeho rozletu, ať už bude mířit kamkoliv, už nic nebrání. Tak vzhůru do života, milí maturanti!