Bráním se dojetí, dneska už potřetí, na školní doby vzpomínám ...tak tuto písničku od Vaška Neckáře si dnes broukám už od rána. A přitom vzpomenu na bráchu.
Jó, náš brácha! Jediný poupě mezi šesti růžemi, jak tvrdil, co by ještě žák základky. Byl si toho vědom, že ho ségry hýčkají. Ty starší už ho "sponzorovaly", já nejmladší ho poslouchala na slovo i třeba v těch nejšílenějších pitomostech, jako bylo sbírání "dojížďáků cigaret". S pokorou a hrdostí jsem donášela co nejvíc naplněný kyblíček těchto ohavností, abych ukojila kuřáckou náruživost pánů puberťáků. Za to se mi pěkně odvděčil, když nám pak ve škole o přestávce donášel loupáčky. Na mě vždycky záhadně zbyl jenom jeden. "Ty seš ještě malá, víc nepotřebuješ", odsekl mezi dveřmi a ztratil se na školním schodišti.
Ale nedělal to jen mně, pacholek jeden. I o dva roky starší sestra měla stejný problém se svačinou. A tak jsme vymyslely plán, že bráchu vyzveme na souboj v boxu. Jsme na něho přece dvě, určitě ho přepereme! Na milýho brášku jsme se vrhly s urputností a vážností, ale ta se za chvíli načisto změnila na kousání a škrábání, prostě ženská taktika, když se boj prohrává. A tak se občas stalo, že jsme se v zápalu boje ocitly se sestrou až pod umývacím stolem. Bráška se vítězně smál a končil slovy.
"Míra uzavírá mír, ségry!" Ale to neměl dělat. Bylo vidět, že ještě nezná ženskou pomstu a ta jednoho dne přišla. Bráška se zrovna celé dny mořil s nějakým důležitým úkolem do rýsování. Při jeho učení muselo být ticho, i když on si pustil rádio na plné grády. Rys už měl téměř dokončený, jen si chtěl ještě opravit nějakou maličkost. Když se na chvíli vzdálil, segra mu vyměnila gumu za plastelínu. Co pak z toho vzniklo za dílo, to jsme si doma zažili my ostatní, neboť Jana se vzdálila neznámo kam, ale hlavně daleko.
A pak nastalo smutné odloučení, kdy odjel brácha studovat. Jezdil pak domů jen na víkend. Samozřejmě se všichni točili kolem něho, zvlášť maminka se vyptávala, co by si dal nejraději k jídlu. Čekaly jsme se segrama, že bude pečínka, nebo řízky, ale on pokaždé zklamal, když řekl.
"Mami, já bych chtěl krupici, nebo placky." Ach jo! Tohle jídlo jsme mívali nejmíň dvakrát týdně a on si ho milostpán přeje zas. To jsme jako děcka vůbec nechápaly.
Ale časem člověk pochopí, že vše bylo jen a jen z lásky. Loupáky, šarvátky, krupičná kaše...návraty, to jsou ty nejkrásnější vzpomínky na dětství, domov.
