Holky, pojďte na deku

Vždycky něco končí a zároveň něco začíná. Konec školy a slastný pocit z prázdnin. To bylo, je a vždycky bude prostě žůžo!

Pro nás děcka, už ze známé osmadvacítky, to byl relax se vším všudy. Dvorem se rozlehl hlas Maruny. "Děcka, sejdem se na dekách". To byl povel, kdy všichni, včetně kluků, popadli svý tenký, kostkovaný deky, (tenkrát se nám o Larisách ani nesnilo), a horem pádem jsme brali schody po dvou a svoje území v trávě zabrali pro slunění. Co na tom, že pod dekou jsme cítili každý drn i krtičák, ale toto společenství za to vždycky stálo. Na dekách se totiž probíraly ty nejdůležitější dětské události, sny a přání.

"Tak co, Jitule, jaký bylo vízo?", zeptala se mnohem starší Milada. Musím přiznat, že do šesté třídy jsem vždycky mluvila pravdu, od šestky jsem už trošku mlžila a známky si upravila podle svého. Vlastně až teď mě napadá, že se mi Milada nikdy nesvěřila s tím svým vysvědčením! V plavkách, nebo jen tak v gaťkách a tričku jsme polehávali na dece, smažili svá těla a chladili se octovou vodou. Sodovka, to byl pro nás luxus. Pamatuji, že jsem se jednou hltavě napila vleže a octová voda mi vlítla do nosu. Panečku, to byl na dece cirkus! Myslela jsem, že je to můj konec! Na dekách se ovšem i krásně snilo. Nebe nad hlavou, plánů habaděj a snů ještě víc. Co ten další rok přinese? A když hrozilo uvaření těla, skočili jsem do blízkého potoka, na neckách sjížděli temnou Třebůvku a s hbitostí v těle zvládli i Křižák, kde zrály ty nechutnější třešně na světě. Hlavně to bylo asi tím, že byly zakázané. Nebyly totiž naše.

Konec školního roku však pro někoho značí i konec devítky, a start do nového života. Zrovna před chvílí jsem procházela přes hřiště, kde jedna končící devítka slaví. A věřte, že mě upřímně potěšilo, když jsem z hloučku zaslechla.

"Dobrý den, paní kuchařko". Tak oni si mě pamatují! Moc dobře si vzpomínám na naše ukončení devítky, na lukách nad statkem, pod dnešní rozhlednou Pastýřka, kde jsme vlivem rybízového vína učinili sliby až za hrob, které se ovšem nikdy nesplnily.

"Tak slavíte konec, děcka?" ptám se. "Kdepak, začátek", sdělil mi hrdě jeden klučina. A měl vlastně pravdu. Vždycky něco končí a něco začíná. Těmto deváťákům začíná život skorodospěláků a mým vnukům život školkový. Ale až po prázdninách. Do té doby se všichni můžeme sejít na dece a probrat jakákoliv přání i své sny. Zkuste to i vy. Možná se splní, nebo i ne. Ale vždycky to bylo, je a bude prostě žůžo!

fota: rodinný archív