Drahé sestry ... a já.

Abych upřesnila, mé tři nejstarší sestry. A ty tři tečky, to taky není náhoda. Za tím se skrývají další mí sourozenci, no a já, sedmá v pořadí. 

Nu, je nás požehnaně, zaplať bůh, že tam můžu dát aktuální stav. Ještě pořád jsme. A to nesmím vynechat našeho druhého bráchu, se kterým jsme se konečně našli před pěti léty. Takže je nás vlastně osm. Kdo mě čte častěji, o této příhodě už ví.

Mé nejstarší sestry přišly na svět po roce, jako schůdky. Byly zrovna náročné, válečné roky. Ale ty raději vynechám. Sotva sestry vyšly školu, nastoupily do práce. Na studium nebylo ani pomyšlení. Měly zodpovědnost a snažily se přilepšit do tak početné domácnosti. Pak přišla doba vdavek. Nejdříve ta nejmladší z trojky a po roce další, a pak ta nejstarší. Pěkně po roce. To bylo slziček, které jsem vyronila, když dvě z nich zakotvily až na Valašsku. Ale život běžel mílovými kroky a my všichni se stále drželi maminčina přání, "hlavně držte pořád při sobě". A tak slavíme, co se dá. Kulatiny, půlkulatiny, svatby, křtiny, setkání bratranců a sestřenic...

Ale jak se říká, neštěstí nechodí jen po horách, ale hlavně po lidech. S prvním úrazem začala opět ta nejmladší ze tří. Okno, které zrovna myla, se jí nezdálo dostatečně čisté, ejhle, objevila se tam šmouha. Tak nemeškala, vzala schůdky, šmouhu jaksepatří vyčistila, ale jaksi přehlídla poslední schůdek a řítila se dolů. Výsledek, zlomený obratel, žebra...

Přesně po roce přišla na řadu ta prostřední. Opět pád, tentokrát ze schodů, kde chybělo zábradlí. Výsledek, zlomených pár žeber, klíční kost, dlouhé léčení...

A nakonec ta třetí, nejstarší. Opět po roce. Zatím co odpočívala na pohovce, její muž měl napilno vyměnit žárovku. Vylezl na křeslo, nastal balanc a zřítil se přímo na usínající sestru. Výsledek, zlomený obratel, žebra...Když jsem s ní dnes volala, byla plná optimismu, humoru.

"Představ si, že si na tu žárovku vzal ještě šroubovák. To víš, před padesáti lety to byl jiný nástroj, co při našem seznámení použil, ale šroubovák to určitě nebyl", smála se od plic a já s ní. Neztrácejí ty moje ségry humor a to je dobře. Ze všeho se doslova vylízaly a užívají si života i v tomto krásně pozdním věku. A já si jen přeju, aby to tak bylo co nejdýl. A ta nešťastná úrazová posloupnost, aby už nepokračovala, měli jsme se stále tak rádi a drželi při sobě, tak jak si maminka vždycky přála.

Věnováno všem mým sourozencům.