... podívej, takový ohnivý večer, tak proč se nerozšoupnout! Když už na nás z telky co čtvrthodinu vyskočí nějaká jobovka, co jinýho dělat?
Sotva se zadívám na film, už je to tu. A to máte pořád. Proto se ani nedívám, poslouchám jen zvuk.
"Zapomeňte na bolest kloubů a zad s extra hřejivým, silným mazáním...." Tak to mysleli určitě slivovici, ta přece príma hřeje a rozehřeje nás perfektně a dokonce jsem četla, že je to nejzdravější co může být!
"K luxování mám nejlepšího pomocníka, to nejsilnějsí mazání". No jasně, zase určitě třeba meruňkovice a nejlépe ta archivní, co máme ještě v zásobě ve sklepě. A jak krásně řetízkuje.
Jó, na bolest všeho, hlavně kloubů je jen jediný, ten zlatý přípravek".
Tak teď nevím, dědo, co tím mysleli, jestli tím zlatým mysleli to lepkavé pití, co jsem jednou jedinkrát okoštovala a lepila se mi huba na jak dlouho! To teda nechci!
Jitule a už dost! Všem je nad slunce jasný, že ti prostě jako mnohým, už to věčné přerušování filmů leze na mozek. Ale jedno je jistý, že nemládneš, malá babičko blogerko, ani děda vedle tebe a je tedy nejlépe začít s tím namazáním. A tak svorně sedíme a vzájemně se mažeme, tím, co dům zrovna dal. Protože oba nejlíp víme, že nám čáp krouží nad hlavou čím dál častěji a právě my jsme ta záloha, která sice musí stát trošku v pozadí, ale zato vždy připravena vyrazit k pomoci. Je to tak, co svět světem stojí. Ale odměna je zaručená.
Když jsme totiž nedávno navštívili vnoučka Tomáška, který nás provedl po hřištích u nich ve městě, skončili jsme na jednom pískovišti.
"Tomíku, uděláme tunel?" navrhl horlivě děda. Oba jsme nadšeně usedli na okraj pískoviště, ale po chvíli ve mě hrklo. "Dědo, panebože, to je nízký, kdo nás teď zvedne?"
"Asi budeme muset požádat městskou policii", zasmála jsem se, protože zrovna projížděli kolem.
"Babičko, dědečku, já se o vás přece postarám", vyhrklo to tříletý zlatíčko. A nám bylo hned u srdíčka tepleji, protože veškeré obavy o naši budoucnost byly právě vyřešeny.
