Copak za to můžu, že mám boky jako skříň?

Jako skříň, jako skříň, co naplat?....Každý má své geny určeny, to si myslím já, už proto, abych to nějak okecala.

"Do toho obchodu už nevkročím!" to mi před časem razantně sdělovala moje známá, velice mírumilovný člověk. Tato výtka patřila jednomu z mnoha obchůdků našich přistěhovalých občanů. Většina z nich nás vítá s úsměvem a překotným pozdravem  "Co hledáte?" Tož hledám, děvenko, chlapče, pomyslím si pokaždé a řídím se podle svého. Prostě vybírám a basta. Líbí se mi jejich ochota, úslužnost, a podle toho se i chovám, i nakoupím.

Tak jsme si s holkama opět vyjely na nákup. Byl hezký den, ten jsme si taky chtěly pořádně užít, po tak dlouhé době. Hurá na pěší zónu, obchůdek za obchodem. Vypózované figuríny před obchůdky nás lákaly, zvlášť jeden model mě doslova nadchnul. To samé napadlo i kamarádku.

"To je přesně na tebe, úplně si to dovedu představit!" vyhrkla nadšeně a mně se náhle pozvedlo sebevědomí. To je kámoška, přesně ví, co mám ráda a ještě mi to doporučí. Sice mi v hlavě blikl signál, že stojím před varovaným obchůdkem, ale vidina lákavého modelu byla přednější. Jdeme tam, Mílo! A obě jsme do obchodu vkročily. Sotva jsme však udělaly pár kroků, ozvala se zpoza pultíku vystrčená hlava, která na moment blokla svůj mobilní hovor jen proto, aby nás informovala, že:

"Ani sem nechoťté, na vás nic nemám!...Na tak široký", dodala. A nám spadla brada. Ale jen na chvíli. Protože, když se sejde valašský a ostravský děvče dohromady, je to, vážení přátelé, neuvěřitelná jednota a síla, jako když se semkne celá zem. A pokaždé si v této situaci vybavím skvělou Helenku Růžičkovou a úplně ji vidím, jak se se svým krásným, mohutným a hbitým tělem prodírá futrama toho kvelbu a dokonce slyším její hlas.

"Nic ty se neboj, dcero moje, na tragickej osud jsem já pes! To je kapitální békovina!" A taky, že byla. Kdo jiný, než ženská, by měla být hrdá na to, co nosí a hlavně, jak to umí nosit. Po těchto úvahách jsem jen lehce naklonila hlavu ke kamarádce se slovy:

"Mílo, padáme odsud, tady nám pšenka nepokvete, dyť to ani neumí ušít, mají to úzký až běda. To je vidět, že neznají to naše moravský přísloví: Když štěstí, tak plnou náruč!"...A třeba boky jako skříň!