Budu vám číst do ouška..

...ovšem jestli budete hodní. To jsme jako děti často slýchávaly od starší sestry. Číst se musí nejen v březnu-měsíci knih, ale stále.

Vztah ke knihám a čtení, jsem mívala už od mala. Díky mamince. Ta mě k tomu vedla. Tehdy tolik knížek nebylo, ale maminka měla dar vyprávění, příběhy uložené v hlavě a dokázala nás tak zaujmout svým laskavým hlasem, že jsme jí všechno do puntíku věřili. Byla to přece maminka. Při líčení strašidelných příběhů, nás sice obcházela hrůza, ale za prvé jsme je na mamince sami vymámili, a za druhé jsme pak mohli ty zážitky líčit dětem ve škole.To pak bylo posluchačů!

Často maminku nahradila starší sestra Dana. Ta si uměla sjednat pořádek. Žádným hubováním, ale pěkně diplomaticky.

"Budeš nám večer číst?" žadonili jsme.

"Budu vám číst do ouška, ale vše bude tak, jak má být," rozhodla. A tak jsme smejčili, psali úkoly a nemohli se dočkat večera. Slavnostní chvíle začala, přiložilo se do kamen, i piliňák hučel a vydával kouzelnou atmosféru a hlavně teplo.

Teplo domova zavládlo i v našich srdcích, kdy jsme s pusou otevřenou prahli po každé větě, kterou sestra předčítala. Jen tak, abych nerušila, jsem jí během čtení podala nezbytnou sklenici vody, ta na stole nesměla chybět.

***

 Čtení mi zůstalo až do pozdějších let, navíc jsem začala sama psát, tak jako kdysi maminka. Když jsem poprvé předčítala posluchačům z univerzity třetího věku, trošku jsem se klepala, ale pak už to šlo samo a čtu ráda. Sklenice vody taky nesmí chybět, abych zvlažila rty. Vždycky vzpomenu na maminku, na sestru Danu a její čtení do ouška a na ostatní sourozence.

Ještě jsme tady všichni, mami. Všech sedm.

Číst lze kolektivně

Nebo ve dvou

Nebo sólo

Hlavně, když se pak dobře spí