Až to se mnou definitivně sekne, musí být přece naklizeno

Krční páteř je mrcha a to veliká. Kdo nezažil, nepochopí. A pak se nedivte, že se při těch obtížích může někdo loučit se životem.

Přiletělo to jako lavina. Náhle, bez vyzvání. Návaly do hlavy (už dávno mám přece po přechodu, kde že ty loňské sněhy jsou!) Při chůzi to se mnou mávalo doleva, na lůžku doprava. Pocit jako na zvracení (těhotenství už taky nepřipadá v úvahu, leda, že bych se ocitla v muzeu kuriozit). A sedět u počítače, tak to mi dělalo potíže největší. Strnulý pohled a za krkem, jako by ležel pytel cementu. Na tyto potíže jsem už skoro zapomněla, trápily mě před mnoha lety.

A zas to přišlo! Když vás to navíc drží téměř čtrnáct dní v kuse, jste pak jako tumpachoví. O spánku si můžete jen zdát, vlastně se bojíte usnout. Pocit na omdlení, vlastně takové odcházení. Co když to bude naposled? To mě napadlo zrovna v noci na třináctého.

Neklepejte si na čelo, člověka v tomto stavu napadají různé myšlenkové pochody. Jedna hodina v noci, spánek nikde, ba ani pomyšlení. Dvě hodiny, to samé a ve tři už pomalu blázníte. Na duši hůř jak po těle, jen zíráte do stropu, teda pokud vám to hlava dovolí. Co když mě fakt nadobro klepne?

Za prvé:  Mužskej usnul vedle v pokoji u televize, že už to mám za sebou nejdřív zjistí, až bude čas snídaně. Za druhé: Třeba si stihnu zavolat rychlou, mám přece vedle sebe mobil. A v tom mě to napadne! Až ta rychlá dojede, přece tady nemůžu ležet jen tak, v tom binci. Co by si asi pomysleli, o "skoronebožce?"

A tak jsem vyskočila z postele, urovnala lůžko, načechrala polštáře. Jó, hlavně musím sundat ty hadry z rotopédu, aby měli dojem, že aspoň něco dělám pro zdraví. Skříně snad prohlížet nebudou, v nich to taky není žádná velká hitparáda. Kdo by se s tím taky zdržoval, když pomýšlí na odchod ze světa. A taky srovnat věci na nočním stolku. Ipad pryč, šup s ním do šuplíku, do popředí dát krabičky s léky, vitamíny, papírky od margotky do koše!

Spokojeně se pokochám naklizenou ložnicí, to by šlo, to se bude záchranářům jistě líbit. Určitě si leckterý zamáčkne i slzu a dojímavě dodá, že "to musela být fakt hodná a pořádná ženská, no, škoda jí, ještě nebyla tak stará!".

S pocitem dobře odvedené práce jsem zalehla do postele, tělo se při ní totiž krásně uvolnilo a já spala jako to miminko.

Když mě ráno probudila vůně čerstvé kávy, na bolest a odchod vzhůru už nebylo ani pomyšlení. Vždyť život je tak krásný!