Ani pes to nežral...

... Aneb zážitek z pátku třináctého ." No, chtěl bych to zkusit jak v tom Prostřenu, udělat si fajn jídlo", ozvalo se v telefonu. Pak hlas naléhavě pokračoval...

"Hele, poraď co se všechno dává do sekané? Víš, nedávno jsem zase čučel na to Prostřeno, ale už jsem viděl jen skoro závěr, tak nevím, co do té sekané vlastně namíchali. Ale od té doby mám na ni tak strašnou chuť, že se mně při vzpomínce na ni honí jazyk sem a tam."

Trochu mě to udivilo, protože ač je Frantík starý mládenec, vždycky vařil dobře a na návštěvě u něj si pochutnávala celá jeho rozvětvená rodina včetně mě.

"Hlavně tam musíš dát cibuli, česnek a ostatní koření včetně soli, majoránky,"  podrobně odříkávám vše, co do sekané dávám já.

"No dobře, fajn za radu, měj se", zestručnil náš hovor Franta, zřejmě spěchal kuchtit. Po chvíli zvoní telefon zas.

"Se dívám na internet a tam píšou aji párky", vyštěkl na mě.

"No tak to chceš potom dělat plněnou sekanou, tos neřek", bráním se a postupně mu líčím co do sekané dávám já.

"Takže párky, vejce, okurek, můžeš i papriku, to je už na tobě, čao" típám rozhořčeně mobil a myslím si svoje. Ani nepopovídal, co je novýho, jindy už mě z jeho hovorů brní ucho a dneska je jak splašenej. To jeho Prostřeno, aby se nezbláznil. Pak jsem už na Frantíka nemyslela, měla jsem dost práce se svým vařením. Až kolem oběda, zase naléhavě zvoní mobil. Franta!

"Co jsi to za robu ,( ženskou) žes mně ani neřekla, že se ty párky musí předem oloupat", vyštěklo na mě z telefonu cosi podobného jako můj bratranec. Nejdřív jsem hned nechápala, pak mi to došlo.

"Franto, jak já můžu vědět, že sis koupil párky ve folii, že jak jsi starý, tak si blbý, a ani nevíš, že se ta fólie prostě musí sloupnout.?

"Nojo, všechen ten umělej sajrajt se rozpekl, ani pes to nežral", řekl už smířlivěji, ale přesto smutně. Vidina jeho "prostřena" se rozpadla. Když mi líčil, jak marně ukrajoval ze šišky sekané, kterou si pečlivě připravil na talíř a zaboha z ní nemohl ukrojit ani jediné sousto, a nůž stále klouzal a klouzal po umělé hmotě, ve mně vyvolal vlnu soucitu. Abych ho aspoň trošku potěšila, naladila jsem veselejší tón.

"Franto, už to vím, proč se to nepovedlo. Dneska je přece pátek, třináctého, za to přece ty nemůžeš, ale ta pověra!"

Jaká byla celá odezva, raději líčit nebudu, jen ten závěr.

"Jó fórečky srandičky, ty tě brzy přejdou!"

A tak mám dilema. Pátek ještě zdaleka nekončí, ale snad se Frantíkovo proroctví nenaplní. Protože život bez srandy si nedovedu představit.