Borůvky

     Letní povídka pro Víkend. Bláznivý výlet s ještě bláznivější rodinkou.......

***

     Venda se vracel z práce po noční. Konečně zasloužené volno. Celý víkend před sebou. Těšil se, až se nají, pořádně si v klidu dáchne, přečte knihu a večer půjde na pivo do hospody. Zrovna, když odemykal dveře od bytu, uslyšel v kuchyni hlahol. Báby byly na návštěvě. Žádný odpočinek se tedy konat nebude. Tiše zaúpěl a vešel. Políbil svou ženu Mirku, pohladil její břicho ve vysokém stupni těhotenství, pozdravil vzácnou návštěvu a posadil se ke stolu, kde už brebentila jeho tchýně s její matkou. Aniž by poslouchal, o čem se baví, zakousl se do buchty a přemýšlel, jak co nenápadně unikne směr gauč.

     „Borůvky. Ani nevíte, jakou chuť na ně mám,“ vykřikla Mirka.

     „To je nápad. Pojedeme na borůvky! Uděláme si krásný výlet.“ Přidala se babi a típla cigaretu do popelníku.

     „A Váááclave, Vy nás tam odveze.“ Shrnula to prababička.

     Tři páry stejných očí se podívalo jeho směrem a jediné, co v tu chvíli bylo slyšet, byla padající buchta z jeho ruky na zem. Výlet bylo to poslední, na co měl náladu. Jak se z toho jen vyvlíknout?

***

     Za pár minut ujížděli všichni čtyři modrou škodovkou za město do nejbližšího lesa. Zastavili, přešli pole, včele Venda s bandaskou, za ním babi s cigaretou v jedné ruce a prázdným hrnečkem v ruce druhé a za ní dvě kolébající se postavy. Mirka s velkým břichem v devátém měsíci těhotenství a boubelatá prababička s kostkovanou dekou v ruce. Na začátku lesa, v mírném kopci, rozložili deku, kam se Mirka s prababičkou posadily. Babi stála hned vedle nich, ruce v bok, rozhlížející se po lese a nasávající vůni lesa.

     „To je vzdoušek děti. Jen zhluboka dýchejte,“ poznamenala a zapálila si cigaretu.

    Venda jen zakroutil hlavou a kladl všem na srdce, že kdyby to na jeho ženu přišlo, ať ho okamžitě zavolají. Poté vzal prázdnou plechovou bandasku a vydal se do lesa sbírat borůvky. Jestliže bude rychlý, do hodiny by měli být zpátky.

     Když bandaska byla skoro plná, ozvaly se z lesa výkřiky.

     „Váááclaave!.....Váááclaave!!!“ Prababičky hlas.

Mirka, už to na ní přišlo. Skoro plná bandaska s borůvkami letěla vzduchem kdovíkam a Venda pelášil, co mu nohy stačily. V hlavě se mu promítaly šílené obrázky porodu v lese za asistence obou babiček, z kterých by ve finále porodil on sám. Uřícený přiběhl k dece, kde seděla úplně v pořádku, v družném hovoru Mirka společně s prababičkou.

     „Co je? Co se děje?“ Ptal se nechápavě. Čekal, že jeho žena bude ležet na dece s roztaženýma nohama v předporodních bolestech a ona si tu vesele sedí.

     „Co by se dělo. Nic. Já jenom zkoušííím, Váááclave, jestli nás uslyšíte, kdyby to na Mííírušku přišlo,“ odpověděla prababička naprosto s vážným výrazem.

     Aniž by cokoliv řekl, otočil se a šel zpátky do kopce hledat bandasku. Bandasku po nějaké době našel ve křoví. Poloprázdnou. Borůvky byly vysypané všude okolo. A tak začal nanovo. Vztek ho téměř přešel až tehdy, když byla bandaska nasbíraná. Už se pomalu chystal zpátky, když v tom…

     „Veeendooo!.....Veeendooo!!!“ Babičky hlas.

     Zpozorněl.

     Tchyni uštkla zmije. Blesklo mu hlavou.

     „Veeeeendooooo!!!“

     Ne, Mirka, už to na ní určitě přišlo…

     Bandaska letěla vzduchem.

     Václav běžel z kopce, co mu nohy stačily.

     „Co je? Co se děje?“ Hlas mu přeskakoval, v hlavě hučelo. Obě ženy seděly na dece. Naprosto v klidu. Žádná prasklá voda, prostě nic. Kousek od nich seděla na bobku v borůvčí babička s cigárkem v jedné ruce, s poloplným hrnečkem borůvek v ruce druhé a vesele trhala borůvky stylem dvě do hrnečku, dvě do pusy a dvě na zem.

     „Podívej se, Vendo, co je tady velkých borůvek!“ Mávla rukou kolem sebe, potáhla si z cigarety a vyfoukla kouř z modré pusy.

     Venca si promnul obličej. To se mi snad zdá!  Bublal vzteky. Nepromluvil. Jen se otočil a vydal se zpátky hledat bandasku. Tu zanedlouho opět našel. Opět vysypanou. Opět začal sbírat od začátku. Opět po půlhodině zaslechl své jméno z dálky.

     „Vaaaškuuu!.....Vaaaškuuu!!!“ Mirky hlas.

     Kdepak, na mě si už jen tak nepřijdete...

     "Váááclaaave!!!" Prababičky hlas.

     .....Jenomže, co kdyby to na ní teď přišlo? Hlodalo v něm.

     "Veeendoooo!" Babičky hlas.

     Určitě to na ní přišlo...

     Popadl bandasku a potřetí následoval hlas.  Přidal na kroku, až začal utíkat. Cestu mu však zkřížil pařez. Ukopl se a kutálel se z kopce v kotrmelcích. V ruce pevně svíral bandasku, z které lítaly borůvky na všechny strany.

     Udýchaný, poškrábaný, s bolavým tělem se přiřítil k místu, kde už stála babi jak jinak než s cigaretou v jedné ruce a hrníčkem borůvek v ruce druhé, prababička s Mirkou se složenou kostkovanou dekou.

     „Děje se něco??!“ Téměř křičel, když viděl, že je zase všechno v naprosté pohodě.

     „Co by se jako mělo dít?“ Ozvala se babi. „ My jenom nevěděli, kde jsi tak dlouho. Už je nám zima.“

     Venda na ně nevěřícně koukal. Už ani neměl sílu nadávat. Jediné, co ho zajímalo, bylo, jak co nejrychleji vysadit všechny tři doma a navštívit nejbližší hospodu. Už toho měl dost.

     „Váááclave…,“ ozvala se po chvilce prababička, která mu nakukovala přes rameno do bandasky, kde zůstalo pár přeživších borůvek. „…to jste toho moc nenasbíral. Co jste tam, proboha, takovou dobu dělal???“

***

          Cestou zpátky jeli v tichosti. Ženy zpozorovaly, že asi něco není v pořádku. Zrovna, když projížděli silnicí, kterou obklopovaly třešňové stromy, se ozvala Mirka.

     „Jééé třešně. Ani nevíte, jakou chuť na ně mám.“

     „Vendo zastav! Natrháme si nějaké třešně,“ přidala se babi.

     „…když jste těm borůvkám, Váááclave, moc nedal,“ dodala prababička.

          Venda, který by Mirce snesl i modré z nebe, zastavil. A hlavně se mu nechtělo poslouchat remcání obou babek, kdyby ne.  Zatímco všechny tři čekali v autě, on vyšplhal na nejbližší strom, kde do svého trička trhal rychlostí blesku červené bobule. Už aby ten výlet měl za sebou.

     Bzzzz…

     Ohnal se po včele, která létala okolo něj.

     Bzzzzzz…..

     Krátce na to se k ní přidaly kolegyně a on se najednou ocitl tváří v tvář u hnízda, z kterého postupně vylétávaly další a další.

     Bzzzzzzzzzz…..

     Celý roj včel.

     Třešně letěly ve vteřině na zem společně s Vendou, který s mávajícími rukami uháněl k autu. Ze zavřeného okénka na něj koukaly tři vyděšené tváře. Pak spatřil obrázek, na který do smrti nezapomene. Ruku prababičky, která zmáčkla knoflík na zamykání dveří.

     „Otevřete ty dveře!!!“ Křičel.

     „Co říkáte Váááclave?“ Slyšel tichý hlas prababičky, která mu ukazovala rukama, že ho neslyší.

     „Odemkněte ty zatracené dveře!!!“ Lomcoval s klikou. Včely na něho útočily a žihadla se zapichovala do jeho hlavy a těla.

     „Cooo říkáš?“ Přidala se babi.

     „Ty dveře!!!!“ Řval jako tygr Venda a ukazoval na čudlík.

     Když po dlouhých minutách a sedmnácti žihadel, z toho čtrnácti na obličeji a hlavě, pochopily, o co mu jde, odemkly dveře auta a uháněli směr domov. Bez borůvek, bez třešní. Nikdo se zbytek cesty neodvážil promluvit. Sršící vztek z Vendovo oteklé hlavy se dal krájet. Hrobové ticho po půl hodině jízdy prolomila prababička.

     „Váááclaveee!!! Vždyť nás ty včely mááálem uzobaly k smrti!!!!“

***

     Nikdo se tenkrát nemohl Vendovi divit, že přišel z hospody až k ránu. Nikdo nikdy nepohopil, proč prababička zamkla dveře. A přišlo TO až po měsíci, v desátém měsíci těhotenství. To jsem se totiž narodila...