Jak jsem se na chvíli stala Francouzkou

Pořád přemýšlím nad tím, jak asi musí znít moje rádoby Němčina pro rodilého Němce. Hodně hostů z hotelu, kde pracuji se mě ptá, z jaké že části Francie to pocházím. Poprvé mě to docela rozesmálo a hosté se divili, že nejsem Francouzka. Prý mám takový přízvuk.  

Kde jsem ho vzala je mi záhadou. Ve Francii jsem nikdy nebyla. Jediné, co mě s ní spojuje jsou francouzské brambory, které miluji, můj nejvěrnější kamarád Bordeauxská doga Emil a věta Voulez vous coucher avec moi (samozřejmě už vím po jednom faux pas, co ta věta znamená, když jsem machrovala na jednoho Francouze, že mluvím trochu Francouzky). Občas posnídám francouzské tousty, zapletu si francouzský cop a jednou za čas si nehtíky ozdobím francouzskou manikúrou.

Toť vše já a Francie.

Přízvuk bylo to poslední, co jsem řešila. Hlavně jsem ani netušila, že nějaký mám. Priorita byla poskládat větu v infinitivech tak šikovně, aby Němci pochopili, co tím chci říct. A že to občas dalo pořádně zabrat. No začátky jsou krušné. Časem, když už jsem měla infinitivy v malíčku a nechtěla dál mluvit jako robot, jsem se začala učit pády a předložky. A to byla teprve ta pravá sranda.

„Jdu do záchoda,“ oznamovala jsem pobaveným kolegům, když jsem šla na toaletu. A za pár dní se někdo slitoval a opravil mi mou větu.

Pak přišly na řadu zájmena a s nimi i řadu trapasů. Jako, když přijel jedem starší pán s pejskem a já si ho chtěla pohladit. Toho pejska.

„Můžu si Vás pohladit?“ ptám se zaskočeného pána, který po chvilce nevěřícně přikyvuje.

Raději členy, předložky a všechno, čím si nejsem stopro jistá polykám, huhňám a různě nenápadně maskuji ztišením hlasu. Nejlépe je být zticha úplně. To ale v gastronomii příliš možné není. Zvlášť když si lidé chtějí povídat. A tak si povídám. Nevím proč, ale nedávno jsem se přistihla, že když mluvím německy, hlas se mi nezvykle zvýší o dvě oktávy. Zvonivý hlásek společně s huhňáním má asi na svědomí ten přízvuk...Ale že zrovna francouzský, to mi nějak nejde do hlavy...

Au revoir!!