Chci prsa! Značka: Velká...

Vždycky se mi líbila velká prsa. Už jako malá jsem se těšila, až dospěji, že se budu také takovými jednou pyšnit. Jako má maminka, jako měla babička, prababička a všechny prapraženy v naší rodině. Velká prsa se totiž dědila z generace na generaci. A pak si nejspíš pán Bůh řekl: „Dost! To už stačilo!“. A to zrovna ve chvíli, když jsem se narodila...

 Celou pubertu jsem záviděla spolužačkám, co si začaly kupovat podprsenky a nemluvily o ničem jiném. K danému tématu jsem bohužel nemohla moc přispívat, protože jsem pořád nosila bolerka. Do osmé třídy.

V té době jsme byli na dovolené s rodinou v Řecku a udělali si výlet do nějakého chrámu. Pro mě v té době jedna velká nuda. Až do chvíle, kdy jsme se ocitli v místnosti plné hořících svíček. Průvodce nám oznámil, že když zapálíme svíčku a budeme si přát nějaké přání, do roka se vyplní. Tím upoutal veškerou mou pozornost a já nedočkavě škrtala zapalovačem. Zdraví a láska šla rázem stranou a já si přála jediné.

„Chci prsa!“ zašeptala jsem, když se plamínek zcela rozhořel a v duchu jsem si představovala sama sebe za rok.

O rok později se pořád nic nedělo. Tenkrát si i má maminka řekla „Dost!“ a koupila mi osmý div světa - push-upku, která i s mínus trojek dokázala vykouzlit slušné jedničky a pak mi to došlo. Zapomněla jsem totiž své přání více rozvinout o jedno slovo. Velká...

Sranda pokračovala i na střední škole. Kluky v té době moc nezajímalo, co má holka na srdci, ale jen o pár centimetrů dál, na hrudi. A jelikož jsem toho tam moc neměla, měla jsem smůlu.

Tak jsem si jednoho dne řekla taky „Dost!“ a odhodila s mindráky i své podprsenky a začala chodit nahoře „naostro“.

Byl parný den a já se rozhodla zajít ke kadeřnici udělat ráznou změnu. Své po pás dlouhé vlasy ostříhat na mikádo. V tílečku, s hlubokým výstřihem, samozřejmě bez podprdy, jsem se vydala do centra města. Po dvou hodinách jsem vyšla se svou novou image ze salonu, hodila kabelku přes rameno a štrádovala si to na autobus. Nutno podotknout, že to byla opravdu dlouhá cesta. Cesta, kdy jsem si potvrdila, že účes mi moc sluší. Ženy se závistivě ohlížely a někteří muži zůstávali v němém úžasu stát. Dokonce pamatuji i pána, co mu jeho žena dala facku, aby tak nezíral. S nosíkem až do nebe jsem došla až na zastávku, kde čekal autobus. Vyběhla jsem schody a nezapomněla prohodit svou oslnivou krátkou hřívou, když jsem si kupovala lístek od pana řidiče.

„Slečno, víte, že...“ koktal pan řidič.

„Ano,vím, děkuji.“ Předběhla jsem ho. Sebevědomá jak nikdy (a naposled).  Účes mi přece tak moc slušel.

„No, jak bych vám to řekl slušně...“, chvilku přemýšlel a pak pokračoval, když si ode mne bral drobné za lístek : „Kouká vám koza.“

A opravdu koukala. Se vším všudy. S kabelkou, kterou jsem si přehodila přes rameno před salónem „krásy“, jsem díky své ploché dráze vzala i část tílka s hlubokým výstřihem a tak všem kolemjdoucím ukázala své přednosti.

A jak, že se to říká? I s malým kašpárkem se dá hrát velké divadlo?

Podprdu jsem nahodila zpátky, tentokrát už bez mindráků a myšlenek na umělá velká prsa. Vdala jsem se i bez nich, tak o co jde? I když vtípky pokračují dodnes.

Můj muž na dovolené: „Obleč si ten horní díl plavek.“

Já: „Proč?“

On: „Aby si lidi nemysleli, že jsem teplej!“

Všem kašpárkům zdar!:-)