Za bezpečnější procházky

Chodíte rádi na procházky - do parku, k řece, po cyklostezkách, do lesa? A cítíte se tam bezpečně? Pokud ne, jak to řešíte? Co by se dalo udělat pro zvýšení vašeho pocitu bezpečnosti? Co takhle zvýšení policejní ostrahy?

Tento článek je primárně zaměřen na dámy, ale v dnešní době se nemohou v mnoha situacích cítit bezpečně ani muži.

Smutné je, že jako milovník procházek a hlavně těch v přírodě, je mám velice často zkaženy podivnými lidskými existencemi. Jistě, logická rada zní: Když nechceš, aby se ti něco stalo, prostě tam sama nechoď. Jenže to není řešení. Za prvé, nemůžu mít neustále doprovod, za druhé ho nechci neustále mít, za třetí nebudu sedět doma na zadku či se procházet podél silnice a za čtvrté člověku se může stát cokoliv kdekoliv.

Není nic lepšího, než si čas od času vyčistit hlavu svižnou procházkou. Už jsem všakněkdy frustrovaná, jak musím neustále hlídat, jestli není někde někdo podezřelý. Možná si řeknete, že jsem paranoidní, jenže v této situaci je vždycky lepší být přehnaně opatrný než přepadený. Navíc několik nepříjemných zkušeností už jsem si udělala. V Plzni jsem už několikrát narazila na exhibicionistu a pokaždé na místech jako cyklostezky, rybníky u lesa a les. Ve většině případů jsem byla natolik ostražitá, že jsem ho zpozorovala dřív než on mě a obešla jej velkým obloukem. Ale jednou, když vylezl z křoví na svahu, okolo ani živáčka a stoupl si ke mně na půl metru, krve by se ve mně nedořezal. Ano, říká se, že tihle týpci nebývají nebezpeční, jenže se kdo na to má sakra spolehnout? A i kdyby nakrásně tedy nebyl, proč mám snášet jeho obtěžování??

Samozřejmě mám jistá svá bezpečnostní opatření, protože jako mladá žena malého vzrůstu jsem snadným terčem. Jako dobré řešení vidím psa. Jenže u nás v bytě jedna plus jedna by byl velký pes chudák. A menší? Při přepadení bych pak musela kromě sebe zachraňovat ještě jorkšírka nebo čivavu...Takže nezbývá než pepřák, kdyby došlo k nejhoršímu, ale hlavně - ostražitost. Nikdy bych například nešla se sluchátky na uších, netelefonovala s kamarádkou nebo nepsala esemesku. Vždycky musíte být před útočníkem o krok napřed. Sledovat, všímat si, čekat, že po vás půjde. Když jdete, nevnímáte a někdo vám skočí zezadu po krku, vaše šance ubránit se se rapidně snižuje. Za další - zásadně nenosím, když jdu sama, podpatky nebo boty, ve kterých se nedá pořádně běhat. Co si budeme povídat - rychlé nohy už zachránily fyzicky mnohem silnější, než jsem já. A také - nenosím žádné vyzývavé nebo nápadné oblečení. Nač ještě provokovat? Čím méně lidí si mě všimne, tím lépe.

Také je dobré chodit sám jen na místa, která už znáte. V duchu si vždycky představím trasu a možné únikové cesty, kdyby mě někdo pronásledoval. Nejhorší totiž je zmateně pobíhat sem a tam a dostat sám sebe do slepé uličky. Když mám někdy opravdu špatný pocit, počkám si na začátku své procházky na někoho, kdo vypadá důvěryhodně - pán nebo paní s dětmi, starší nebo mladé páry, skupinka důchodců či paní se psem a držím se jich (samozřejmě tak, aby to nebylo příliš nápadné).

Prozradím vám i svoji osobní typizaci podezřelých osob. Samozřejmě, není stoprocentní, takže pokud se vám někdo nebude zdát, dejte na svůj instinkt. Ublížit vám může kdokoliv. Jako nepříliš nebezpečné vyhodnocuji - cyklisty ve sportovním oblečení, kteří evidentně jedou na výkon a nic moc jiného nevnímají. Cyklisti bez sportovního oblečení jsou již podezřelejší. Stejně tak běžce, bruslaře a lidi na koloběžkách nevnímám jako příliš ohrožující. Následně i pejskaře, důchodce, mladé cca do dvaceti let (pokud ovšem nejsou v partě nebo pochybného vzezření!), maminky či tatínky s kočárky, ženy obecně (nejde-li o feťačky nebo bezdomovkyně). Opatrnější už jsem na muže cca od dvaceti do sedmdesáti, kteří mají například batoh, tašku nebo nějaké jiné zavazadlo. Ovšem pokud jdou svižně, jejich zavazadlo ukazuje, že jdou odněkud nebo někam a vypadají normálně, obvykle také nepanikařím. Pozorně je však sleduji. U mužů se psem také vidím důvod, proč jsou v místech, kde jsou, tudíž jsem opět relativně v klidu. U řeky přehnaně nepodezírám ani rybáře.

Červená kontrolka se mi však rozbliká, když - vidím feťáka, bezdomovce, opilce (těm se ale myslím zase snadněji uteče), muže, který s sebou nemá nic a jen tak okouní (nemá cíl cesty), nápadně se na mě dívá a nebo pozorně sleduje okolí, a skupinu dvou a více mužů. Skupině se vždycky vyhnu obloukem, pokud to jen trochu jde. Jedině v případě, že se jednoznačně jedná o sportovce, udělám výjimku.

Osobně mám jedno částečné řešení - posílání častých a pravidelných policejních obchůzek do těchto míst. Za dobu, po níž se pohybuji po lesích, cyklostezkách apod. a co si vybavuji, policisty jsem viděla jen jednou. Například ve městě je potkávám každou chvíli, jenže i jinde se vyskytují divné existence. Důkazem jsou polorozpadlé příbytky bezdomovců a feťáků u řeky, pohyb exhibicionistů a jiných lidí pochybného vzezření na odlehlých místech. Neříkám, aby za každý strom naběhlo komando a zlikvidovalo každého podivného zjeva na potkání. Kdo vypadá divně, nemusí být hned úchyl nebo vrah. Ale kdyby se pár policistů několikrát denně prošlo sem a tam, ti zlí by si přece jen dali větší pozor. Někoho by to třeba i odradilo. A obyčejní lidé by se cítili mnohem bezpečněji.