Co je horší než zlatokopka?

To jsme zase jednou s bráchou zabředli do intenzivní diskuze o ženách, mužích a vztazích. „Ta holka je normální zlatokopka“, rozčiluje se. „Hlavně že se furt ohání rovnoprávností!“

„Vem si, jo, automaticky předpokládá, že chlap bude všechno platit a ještě nadšeně. Podrží dveře, odtahá těžký tašky, ochrání ji v noci na ulici a celkově se o ni postará jako o princeznu. Což o to, já vlastně souhlasím, že správnej chlap by se tak měl chovat. Jenže pak jsem mimoděk, v úplně nevinným kontextu, použil spojení ´ženská role´. A to bys měla vidět, jak se do mě pustila. Prej:´Žádný mužský nebo ženský role neexistujou! Domácí práce hezky napůl, já taky chodím do zaměstnání, plus potřebuju čas pro sebe, na svoje koníčky a kamarády. A na sobě můžu nosit, co chci, to je furt ta zcestná šovinistická představa, že ženská má být doma u plotny, ale zato ideálně v podvazcích, sukýnce a na podpatcích, pořád upravená, nalíčená, usměvavá a uctívat manžílka jak poloboha. To určitě.´

On by mi tenhle její výlev ani nevadil, kdybych nevěděl, jaká je realita. Princeznička bydlí s manželem v přepychovým bytě, jehož cena začíná na deseti milionech korun. Nekoupila do něj ani židli a s jejím zaměstnáním to taky není tak žhavý. On se pohybuje v umělecký branži a ona bez mrknutí oka využívá všechny jeho kontakty, takže se v klidu může „živit“ svým uměním. V podstatě to vypadá tak, že pokud se jí zrovna pracovat nechce, nepracuje. Ovšem její peníze jsou jen její a manželovi do nich nic není. Oblíká se do volných, unisex (zato pořádně drahých) věcí a tvrdí, že každý se může identifikovat, jak chce a něco jako pohlaví neexistuje... No, co mi na tom všem vadí, je jediná věc – že si vybere od každýho to, co se jí zrovna hodí, ohání se emancipací, hrdostí a nezávislostí a přitom bez manžela by byla kde? To bych si radši našel klasickou zlatokopku, která se tím netají. Aspoň bych od začátku věděl, co můžu čekat.“

V principu, pokud je člověk upřímný a autentický, může si (myšleno v kontextu tohoto článku) dělat, co chce a vždycky se s tím dá nějak pracovat. Ale jen pokud druhému od začátku nalije čistýho vína. Protože horší než zlatokopka je zlatokopka, která to nepřizná.

Ať se rozhodnu pro cokoliv, vždycky se s tím pojí určitá práva, ale i povinnosti. Pokud převezmu zodpovědnost za oboje, nebývá problém, prostě si vyberu to, co mi vyhovuje. A někdo, komu se zamlouvá moje nastavení, si zase vybere mě. Chci být emancipovaná, nezávislá a dělit si s manželem domácnost napůl? Pak musím například pracovat na plný úvazek jako on a ideálně být schopná platit polovinu nákladů na bydlení.

Na druhou stranu i zlatokopky mají své povinnosti a nemůžou si jednoduše jen tak užívat bohatství a na všechno kašlat. Musejí například manžela reprezentovat ve společnosti, vypadat neustále upraveně a nosit třeba výhradně to, co se líbí jemu. Samozřejmostí je starost o domácnost, případně děti, přičemž o nějaké vlastní kariéře nemůže být ani řeč. Zlatokopka sice obvykle o žádnou kariéru nestojí, náplní její práce je být profesionální manželkou, ale zkrátka něco rozhodně musí. A pokud to tak oběma v páru vyhovuje a od začátku věděli, do čeho jdou, nemám absolutně nic proti.

Problém se objeví ve chvíli, kdy dotyčný hodlá využívat jen práva své „role“, ale už odmítá její povinnosti. A největší průšvih je, pokud se na začátku dělá někým úplně jiným.

Sestřenka takhle několik let žila s týpkem - machem až na půdu – který se navenek tvářil (a dost přesvědčivě), jakou že to nevyznává rovnost. A ona fakt dlouho naivně věřila tomu, že důvod, proč v domácnosti nehne prstem, je ten, že má náročnou práci. Je chudák unavený a vytížený, zatímco ona „jen“ studuje. No, dostudovala, našla si zaměstnání na plný úvazek a on se choval pořád stejně. Samozřejmě jí konečně začalo docházet, že něco není v pořádku... Tak například když ho poprvé za celý jejich vztah výslovně požádala, aby vytřel byt. Měla zablokovaný záda, pohyb s mopem pro ni byl v tu chvíli nemožný, jenže podlahy už nutně potřebovaly údržbu. On se na ni tehdy prý podíval stylem: co to po mně chceš? Pak neochotně vzal mop a začal. Ostentativně se vším mlátil, aby dal najevo, jak příšerná je to dřina, nahlas vzdychal, schválně vytíral ledabyle a všude nechával špínu. Když skončil, prohlásil:“ Tak tohle fakt není práce pro mě.“ A už nikdy se mopu nedotkl.

Aby někdy uvařil, to si po něm ani nedovolila chtít, ale jednou, když byla nemocná a on se přišel dožadovat večeře, povídá: „A co kdybys někdy připravil večeři ty mně? Třeba aspoň když marodím? Nebo mi uvařil čaj, co?“ Na pobavený, přezíravý a všeříkající úsměv, který jí věnoval, prý nezapomene. Jako by vysloveně říkal: „Já? Večeři? Tobě? Tak tos uhodla. Od toho tu nejsem.“ No, kdyby byl od toho ostatního, dalo by se...

Jenže nebyl. Pustit pro ni korunu se mu nechtělo – takovýho lakomce, abys pohledal. Když se někdy plácnul přes kapsu a koupil jí dražší dárek, vždycky následoval výčet toho, jaký majlant stál (kolikrát i s přesnou cenou) a jak by mu měla být neskonale vděčná. Zatímco ona hned jak měla svou práci, koupila mu tu drahou věc, po který už dlouho toužil, aby měl radost. Je pravda, že těch pár let, co studovala, on platil většinu věcí – bydlení, zařízení do bytu, dovolené. Jenže celou dobu slyšela, jak je všechno strašně drahý a hlavním kritériem výběru čehokoli byla cena. Nábytek vybíral on, ona do toho přece neměla co mluvit, když neplatila. No, za nějakou dobu už ani mluvit nechtěla, cítila se jako vyžírka a z dražšího dárku byla spíš ve stresu, protože si vždycky představila, jak mu krvácelo srdce. „Víš, kdyby neměl moc peněz, byla bych první, která řekne, že nic drahýho nepotřebuje. Jenže on měl dost, fakt dost a kolikrát vyhodil za svou věc tolik, že i já bych se zdráhala... a to nemám v hlavě kalkulačku jako on. Ale dát peníze za mě, to ho snad fyzicky bolelo, takže jsem byla šťastná, když jsem si našla práci. I tak vydělával pořád třikrát víc, tak jsem navrhla, že pojedeme na třetiny. On zaplatí dvě třetiny dovolený, já jednu. To mu přišlo v pořádku, ale myslíš, že začal dělat doma třetinu domácích prací?

V lese, když jsme potkali divnýho chlapa, chytala jsem záchvaty paniky, protože jsem si nedovedla představit, že by se mu postavil a ochránil mě. Spíš jsem ho viděla, jak bere nohy na ramena, mizí v dáli a já zůstávám napospas osudu. Stejně jako když jsme byli na výletě s kamarády a mně se cestou udělalo špatně – nechal mě daleko za sebou v lese, jen aby stačil kámošům. A pak se ještě zlobil, že zdržuju...

Když jsem začala být hysterická, něčeho se bála nebo propadla panice, znechuceně se na mě podíval a šel si po svých. Prostě totální ignorace.

Klidně mě nechal tahat těžký věci, při stěhování nábytku mě každou chvíli hecoval slovy: ´Dělej, to přece zvládneš´a když jsem se ohradila nebo odmítla, udělal ze mě slabocha, bábovku a nemožnýho člověka.“

Tak to je docela síla. Hlavní problém vidím v tom, že zmíněný frajer nedělal nic – ani „ženský“ ani „mužský“ věci.

Já jsem taky měla čest s „machem“, ovšem to byl macho s velkým „M“... O dost starší než já, s tradičním smýšlením i chováním. Hned na začátku mi naservíroval, že domácí práce nedělá – i když jen pro představu – tehdy bydlel už delší dobu sám, měl doma čisto, vypráno, vyžehleno, osobní hygiena nadstandard, i vařit uměl. Ale prý když má ženu, tohle dělat odmítá (krom tý osobní hygieny, haha). Ok, šla jsem do vztahu s tímto vědomím...

Realita – NIKDY nechtěl, abych něco platila (večeře, nákupy, dovolenou), ani v nejhorší městský čtvrti o půlnoci jsem se s ním nemusela bát (budil respekt, plus se navíc dokázal za svou ženu opravdu postavit), pokud jsem byla nemocná nebo se cítila špatně, postaral se o mě jak o královnu. Když jsem propadla hysterii či panice, vždycky mě vyslechl, objal a řekl, že všechno vyřešíme. Abych tahala těžký věci, nepřicházelo v úvahu, dokonce i balení vod mi pravidelně bral z ruky.

A já mu ráda uvařila, vytřela byt, vyžehlila košile... a taky jsem se oblíkala do toho, co se mu líbilo, mlčela, když byl unavený nebo řešil svoje „mužský záležitosti“ a nechala se vozit na výlety, který vybíral on.

Řešili jsme jiný problémy, ale v tomhle náš vztah fungoval. Jo a mimochodem, občas mi i uvařil a uklízel po mně nepořádek... Teď mě napadá, že jsem to já, kdo mu mohl dávat víc, ale to už by bylo téma na jiný článek.

Takže závěrem říkám – je jedno, jaký jsi a jakou roli zastáváš, ale aby ti vztah fungoval a byli jste oba spokojený, musíš svou roli vykonávat se vším všudy. Ne, že budeš prdět, krkat a jako pomoc v domácnosti brát to, že zvedneš nohy, když tvoje žena vytírá (protože to chlapi přece dělají) a pak když ji někdo napadne, zdrhneš jako malej kluk nebo budeš dělat mrtvýho brouka. Když jsi chlap, tak se vším všudy! A pokud chceš být radši podpantoflákem, kterej se svý ženy zastávat nemusí, jelikož ona to zvládne za vás za oba, pak se ale starej o domácnost za vás za oba.