Tisíc a jedna noc XXVIII: Alkohol

Noc vzteku, bezmoci a romantických představ o vysvobození. Utíkám pryč a nevím, co si počít. Noc, kdy slibuju všem pomstu a jsem u toho hrozně směšná. Nepsané heslo zní: Myslíš, že už to nemůže být horší? A jsi si jistá?

Sama se divím, jak rychle to uteklo a jak jednoduše všechno nakonec šlo. Po počátečních problémech s testem z politologie a ústní zkouškou z jazykovědy jsem úspěšně ukončila svůj první semestr na univezitě. Stálo mě to trochu potu a slz, nechápala jsem, proč jsem tak vybouchla, ale pak mi to secvaklo. Když se teď na vše dívám s nadhledem a odstupem a jsem sama k sobě upřímná, zakopanej pes byl v tom, že jsem pořád spoléhala na to, že to "nějak dám". Že se dvakrát kouknu do papíru, v hlavě něco zůstane a kdyžtak budu vařit z vody jako na gymnáziu. Jenže ono to neprošlo. Absolutně neprošlo. Vzala jsem tedy rozum do hrsti a naznala, že se to tentokrát budu asi muset naučit. A výsledky se dostavily hned.

Moje večerní výlety od začátku letního semestru stagnují. Za Igorem moc nechodím, předmět filosofie s panem Mlynářem už v tomhle semestru nepokračuje a na nic jiného nás neučí. Je mi to líto, protože jsem přesně věděla, jak to dopadne. Nevídáme se, už žádné kafe, žádné rozmluvy. Občas mě napadne, že bych za ním mohla zajít jen tak v době konzultačních hodin, ale nerozhoupu se k tomu. Už to prostě není ono. Často se jen tak plácám odnikud nikam, potřebovala bych si s někým promluvit, jenže to nejde. Je mi divně. Pořád si ale dělám naděje u Zajíčka. Zapsala jsem si nepovinný předmět, který on učí - už podle názvu úplně vykonstruovanou pitomost, ale kvůli němu bych si zapsala snad i zametání chodníků. Těším se zase na naši argumentaci. 

A právě teď sedím ve vlaku do Vídně. O zkouškovém období jsem si zase dosytosti užila svoji rodnou ves, vyspala se, protože jsem nemusela skoro měsíc a půl poslouchat babky rachot. Taky jsem se nemusela dívat na hnusnej ksicht její dcery, která mě od začátku nepřímo terorizuje. Ono to možná vypadá lehce paranoidně, ale cítím, že mě nesnáší. Občas za babkou chodí a pravidelně u ní z neděle na pondělí spí - naštěstí mám rozvrh tak, že můžu jezdit do Vídně až v pondělí dopoledne, takže se míjíme. A domů mizím ve čtvrtek večer, nejpozději v pátek ráno. Je mi z ní vždycky zle. Chová se, jako bych byla úplný nic, vetřelec, kterej akorát překáží, přestože její matce platím. Cítím se proti ní úplně bezmocná. Kdybych si tak i tady ve Vídni mohla promluvit s Igorem!

Bohužel dnes je neděle večer. Sice se uklidňuji, že to určitě proběhne v pohodě, jenže uvnitř se mi všechno svírá. Vůbec se mi tam nechce. Ale nedá se nic dělat. Zítra v osm ráno si musím jít nechat zapsat do indexu ještě jednu zkoušku a přes to nejede vlak. To by mě taky mohli vyhodit, kdybych to neměla v termínu.

Vystoupím z vlaku, za chvíli jsem u babky. Ještě než vůbec vejdu do domu, zmocňuje se mě divný, svíravý pocit, cítím, že je dneska něco špatně. Pomalu odemykám dveře a pak mě do nosu praští šílený smrad! Babka s dcerou rozvalený v křeslech, hlasitě se smějou a celkově dělají šílený hluk. Mám chuť se otočit a útect. Ne, nevydržím to tady! Už zase to vnitřní chvění, bušení srdce. Nenávidím Vídeň, nenávidím školu, nenávidím ty dvě ženský! Otevřu dveře do svého pokoje a málem omdlím. Taky smrad! Ale snad ještě horší než v předsíni. CO tady proboha dělaly? Velkej úklid? Jak kdyby celou místnost polily nějakou chemikálií. To snad není možný. Řítím se k oknu - jsem tu ani ne minutu a už se mi z toho točí hlava. Cítím pálení v krku. Ještě mě tu otráví, vyděsím se. Poleptá mi to určitě sliznice! Pryč!!! Otevřu okno, přestože je venku šílená zima. Tohle je snad jedinej případ, kdy je zima menší zlo. Popadnu oblečení, kabelku a zdrhám pryč. Vypadnu do města, zajdu na svařák, snad to za pár vyčichne.

Usadím se ve své oblíbené hospodě. Škoda, že tu není se mnou Maruška. Ale ta je bohužel u rodičů na Moravě. Zápočet už má dávno zapsaný. Sakra, kdybych nebyla tak líná a nechala si to taky zapsat dřív, nemusela jsem tu dneska trpět. Budiž poučení pro příště. Hlavu vzhůru! Jenže to nejde, zaboha to dneska nejde, propadám se hloub a hloub. Co budu dělat? Usrkávám svařák a cítím, jak mi začíná proudit krev až do konečků prstů. Dneska je vážně hrozná zima. V noci bude určitě mrznout. To mám vyhlídky. Bože, prosím tě, ať můj pokoj vyčuchne! Kdybych tak mohla spát někde jinde. Třeba u Zajíčka. No co, teoreticky by to šlo, vím kde bydlí. Představuju si, jak u něj dnešní mrazivé noci zaklepu, celá zdeptaná, ubrečená, budu se omlouvat, že ho ruším, ale už nevím, jak dál. A jestli mě u sebe nechá přespat. On je nejdřív lehce v šoku, protože mě nečekal, ale protože už se mu dlouho líbím a touží po mně, pozve mě dál. Obejme mě, začne líbat, říká mi krásný věci a já celá roztávám... všechno špatné je zapomenuto. Objednám si další svařák. Zase mi projede hlavou ta myšlenka zpít se do němoty. Abych o ničem nevěděla. Jenže myšlenka přespání u Zajíčka je zajímavější. Začnu promýšlet detaily. Že bych to fakt udělala? To by se holky zbláznily! A já taky. No jo, ale Ello, mysli trochu. Co když bydlí s nějakou ženou? To se pak naprosto znemožníš, budeš za hysterku, za blázna... a nebo co když se mu nelíbíš? Taky možnost. Už jsem se vážně zbláznila?! Spát u Zajíčka? Ne, to nejde, sakra, vrať se na zem. Jaká je asi šance, že to vyjde? Asi tak nula, nula, nic.

Dopíjím ten druhý svařák a je mi na nic. Panebože, kdy tohle skončí? Ale vlastně - uvědomím si najednou - když už věci nemůžou být horší, zlepší se. To je zákonitost, která funguje. Pomalu se uklidňuju. Jenže! Pak mi vytane na mysl jeden náš rozhovor s Igorem. "....ale víte, co je na tý mizérii přece jen dobrý? Že když se cítím tak špatně, že horší už to být nemůže, tak se to zase zlepší." "Vždycky může být horší", utrousil tenkrát a vrtěl hlavou. Úplně živě ho před sebou vidím. Kéž by tu teď byl! S chutí bych mu natáhla jednu po čumáku. Ne, to bych si netroufla, ale aspoň bych mu od plic řekla něco peprnýho, vpálila bych mu všechno, co si myslím o těhle jeho "absolutních pravdách". A jak se u toho tenkrát tvářil. Jakože bez absolutní pochybnosti. Věří, že je nadčlověk nebo co?

Vztekle se zvednu. Není nikdo, kdo by mi pomohl. Zoufale musím něco udělat. A pak mě to napadne! Asi alkohol zapracoval, probudil fantazii a trochu uvolnil blok v mým mozku. Spásná myšlenka! Půjdu spát do hotelu. Do nějakého lepšího hotelu a užiju si klid a mrazivou noc přesně podle sebe. V kabelce mám poměrně dost peněz, tak prostě padnou na hotel, jde o hodně. Nenechám si poleptat sliznici. Mám pádný důvod jít spát jinam. Energicky vykročím a vydám se do noci. Asi po půl hodině ostré chůze dorazím k hotelu, který jsem si vybrala. Začínám se těšit, bude to dobrodružství! Je kolem půlnoci, v hotelové zahradě prázdno, ticho, klid a mír. Vejdu hlavním vchodem do recepce. Tam sedí starší chlápek a trochu podezíravě si mě prohlíží. No co, ať si trne, peníze mám. "Prosím vás, kolik stojí nocleh?" "Sto tolarů, i se snídaní." Sakra, mám jen devadesát, proč je to tak drahý? "A bez snídaně?" zeptám se v poslední naději? "Nejde to bez snídaně..." odvětí nevzušeně ten děděk. V tom odněkud vyleze starší, hodně zanedbaná ženská. "O co jde?" začne se zajímat. "Ále nějaký dítě uteklo od rodičů, musel jsem ji poslat domů." COŽE? Nevěřím vlastním uším a zalapám po dechu. To mluví o MNĚ? Dědek jeden plesnivej. Mně je devatenáct, kreténe slepej, nablblej, pitomej! Podívám se na něj, ale ten už mi přestal věnovat pozornost. Oči bych mu vyškrábala. Chci na něj zařvat, že nejsem žádný malý dítě a že sem od žádnejch rodičů neutekla a že když zaplatim, může mu být uplně jedno, kdo sem. Jenže já nezaplatím, mám málo peněz. Otočím se na podpatku a uteču ven. Moje spása se rozplynula a já venku dostanu záchvat pláče. Z tohohle není úniku. Proč se všechno spiklo proti mně?