Tisíc a jedna noc XLI: Panika

Noc, kdy v hlavě nemám skoro nic. Toužím jen spát a nemyslet na prekérnost situace, kterou jsem si sama zosnovala. Noc, kdy mi dochází, že znásilnění neuniknu. Nepsané heslo zní: I malá holčička je žena.

Ráno ve vlaku mě opravdu uchvátilo. Celou noc jsem spala-nespala. A není divu. Úzká, nepohodlná postel, drncání po kolejích, hluk z ostatních kupé, plus moje nervozita. Sice jsem několikrát zamhouřila oko, ale pořád jsem si jasně uvědomovala, kde jsem a co se děje. Velkou roli hrálo i to, že jsem se do spánku nutila. A to je u mě vždycky začátek konce. 

Ovšem teď mě na chvíli přešla ta malátnost z probdělé noci a jen zírám úžasem na východ slunce. Krvavé nebe, bílé vrcholky hor a ranní opar. Úplně se mi tají dech. Sedím nehnutě jako pěna, abych neprobudila Přemka, který spí na palandě pode mnou. Teda doufám, že spí, nepotřebuju, aby mi narušoval tuhle chvilku. Proběhne mi hlavou jasná vzpomínka na jednu knížku o Indiánech, kterou jsem kdysi četla. Mám dojem, jakoby to bylo včera. A taky mám dojem, že jsem hlavní hrdina a koukám na stejný východ slunce jako on. Je to zvláštní. Málokdy vstávám před devátou hodinou, takže spatřit východ slunce je pro mě trochu jako zázrak. Ovšem dnes je zvláštní den. A proto se právě dívám, jak se rudá koule přehoupla přes obzor a vypaluje mi díru do očí. 

Je mi smutno, divně, úzko a zmateně zároveň. Mám úporný pocit, že nikdy nic už nebude jako dřív, ale nevím, proč a co by se mělo stát. A to je to, co mě děsí. 

Cítím, že palanda pode mnou se pohnula. Kouzlo je pryč. Vracím se do reality a zase začnu přemýšlet, jak to s Přemkem skoulím, abych z toho vyšla s co nejmenší újmou. Úkol zní jasně - nesmí se mě dotknout! "Dobré ráno", uslyším pod sebou. Z jeho hlasu se mi sevře žaludek. "Ahoj" slyším ten svůj - celý přiškrcený. Už zase na něj mám vztek, že všechno zkazil. Představovala jsem si, že jsem úplně svobodná, ničeho se nebojím, prostě jen jdu, kam chci a dělám, co mě zrovna napadne. A provází mě jen ten východ slunce. Na ničem jiném nezáleží, jen na dnešním dni... A ten blbec mě zase tak rychle vrátil do reality!

Brzy na mě zase padne ta totální deka - apatie, únava, nechuť do všeho. Jsem celá rozlámaná z noci -  těm postelím tady se snad ani nedá říkat postele - a navíc jsem skoro nespala. A teď ještě musím řešit další komplikaci. Záchody. Ve vlacích jsou prostě otřesné, špinavé, staré toalety a čím dál vlak jede, tím jsou horší. Prostředí je tu naprosto anonymní, takže se nikdo nenamáhá po sobě udržovat pořádek. Včerejší "zážitky" z toalety plus vidina dnešní, ještě minimálně desetihodinové cesty, mě znechutí natolik, že začnu přemýšlet nad tím, jak bych se tomu všemu mohla vyhnout. No, vyhnutí asi nehrozí, ale napadne mě, že bych mohla návštěvy záchoda alespoň omezit. A to samozřejmě tak, že budu úplně minimálně pít. Což znamená jen v množství, aby mi nebylo totálně zle, ale nemusela jsem chodit moc čůrat.

Asi jsem to přehnala. Cítím, že je mi fakt zle - tlak v hlavě, vnitřní třes, sevřený žaludek, únava... Měla bych se pořádně napít, ale vidina těch záchodů je naprosto nepřijatelná. Však až budeme na místě, napiju se, co budu chtít. Jenže pořád tam nejsme. A bude to trvat asi ještě déle, než byl původní plán. 

A situace je nakonec opravdu ještě horší, než jsem původně předpokládala. Na trati vykolejil vlak a my se na šest hodin zasekli. Sice už v Jugoslávii, ovšem ještě několik hodin od cíle. Sedíme v kupé, slunce praží do oken a já mám stále silnější pocit, že asi omdlím. Musím to vydržet! Začala jsem pomalu, po doušcích pít, protože zase až takový masochista nejsem. Je mi vážně zle. Přemek se mě snaží uklidnit, ovšem jeho chování má naprosto opačný efekt. Začínám z něj být na nervy ještě víc. Popadá mě panika. Že do cíle nikdy nedorazíme, že jsem tu s ním, že jsem si zavařila a že to asi nepřežiju. Tlak v hlavě zesiluje a mám co dělat, abych úplně neztratila úsudek. Tak tedy čekáme a čekáme, nic jiného nám nezbývá. Asi za šest hodin se náš vlak konečně zase rozjede. Jsme na cestě už skoro čtyřiadvacet hodin. 

Okolo páté odpoledne vylezeme úplně vyšťavení z vlaku. Moje jediná myšlenka je, že můžu zase pít. Vezmu si láhev a asi hodinu se zavodňuji. Cítím, jak se mi dělá líp. Opravdu za můj žalostný stav asi mohla dehydratace. Napadne mě, že jsem vážně blázen a že si ubližuju, když tak málo piju jen proto, abych nemusela na ty záchody. 

Ještě nás čeká ubytování. Zahrada před hotelem, kde se sejdeme s naší průvodkyní vypadá útulně a udržovaně. Sedíme v chládku u stolku, já se ještě pořád nalívám vodou, pofukuje příjemný větřík od moře, což se v tu chvíli v šestatřiceti stupňovém vedru zdá jako zázrak. Mám pocit, že mi opravdu nic nechybí. Jenže! Pak přijde na řadu ubytování. Z vnitřku hotelu jsem v šoku. Nejsem sice nijak náročná a s ohledem na fakt, že jsme byli nucení z finančních důvodů vybrat hotel nejnižší kategorie, nečekám kdoví co, ale tohle mě umrtví. Tedy spíš mě to zase dostane do varu. I v tomto typu ubytování bych čekala aspoň minimální úroveň hygieny. To se ovšem neděje. Podlaha špinavá, na dekách na posteli růžové a modré fleky, z koupelny a záchoda smrad, na balkoně střepy a prach, stejně jako na stolku.

Další šok přijde u "večeře". V jídelně pětačtyřicet stupňů, což je moc i na mě. Ač se obvykle nepotím, tady ze mě za pět minut leje. No a to, co nám přinesli na talíři, bych snad radši vůbec neměla zmiňovat, aby mi TO ještě zpětně neublížilo. To vyschlé "něco", co připomíná kus ponožky obalené v trojobalu a vysušené na pánvi, má být asi maso. K tomu tři mini brambory. Jak se z tohohle mám najíst? Sama se divím, že to sním - ale mám takový hlad, že převáží nad obavami. Ovšem jen po dobu toho svíravého pocitu. Jakmile se žaludek jen trochu zaplní, přepadne mě šílený strach, že mi z toho masa bude špatně, protože vypadá jak pět let staré - konzistence i chuť by tomu odpovídaly - a nebo že chytnu nějaké parazity. Nakonec objevíme na stolech saláty a dresinky, které jako jediné jsou asi vážně čerstvé a dojíme se jimi. No, žádný div, zelenina tu roste, kam se podíváš a asi bude i levná. Aspoň, že tak...

Po večeři, kde vypotíme hektolitry, se odebereme na pokoj a mě popadne další panika - že Přemek bude něco chtít. A nejsem daleko od pravdy. Vyvalí se na ten zaprášený balkon plný skla a já strnule sedím na posteli. "Tak tedy myslel jsem, že si se mnou aspoň sedneš sem", houkne na mě podrážděným hlasem a já nevím, co dělat. Mám na něj vztek, ale nezmůžu se na odpor. Cítím příliš velkou slabost na to, abych ještě bojovala. Tak se tedy neochotně zvednu a odeberu se za ním. Chce, abych si mu sedla na klín. Udělám to, ale zachovávám netečnost. Vnímám šílené napětí a není mi z toho dobře. Horečně přemýšlím, jak ze všeho ven. Přemek zívne. A tu mě napadne spásná myšlenka! Mohl by usnout dřív, než se o něco pokusí. Donutím se tedy být milá a pak nenápadně začnu taky zívat a naznačovat, jak jsem strašně unavená. Nakonec ho přiměju jít do postele. Ležíme a mě neopouští napětí. Přesto zvládnu dělat, že usínám. Po nějaké době, kdy spočívám bez hnutí a beze slova po jeho boku, uslyším, že Přemek pravidelně oddychuje. Zvládla jsem to bez újmy. Aspoň pro dnešek. Pár minut na to se už taky propadnu do vysvobozujícího spánku.