Tisíc a jedna noc VIII: Jistota

Noc drtivého dopadu. Však každý dopad je zmírněn, pokud jsme vnímaví. Noc, kdy se srdce zatvrdilo a přísahalo, že už nikdy nebude trpět. Nepsané heslo zní: Jsou lidé, kteří si myslí, že jejich pohled je uhrančivý - a přitom je to pohled šílence.

Bylo mi zle. Opravdu. Několik týdnu jsem se cítila bídně, ale věděla jsem, že nemůžu nic dělat. Jen se s tím prostě naučit žít. Bohužel mě však pořád sžíraly otázky typu: Proč se mnou nemluví? Proč mi nechce nic říct? Proč se tak chová? Proč, proč, proč........? Jenže co s tím?! Cítím, že čím víc budu tlačít na pilu, tím víc se Zdislav zatvrdí. K ničemu to nepovede. Tak jsem se tedy snažila žít jako obvykle - navenek jsem vypadala normálně, ale uvnitř to vřelo. Pravdou však je, že za nějakou dobu jsem dosáhla jakéhosi pocitu smíření se s osudem. A právě když jsem se dostala do tohoto rozpoložení, něco mě zaválo opět do salonku.

Vzala jsem holky jako za časů před Zdislavem a šla se jen tak pobavit. Třeba tam ani nebude, a když, tak co, utěšuji se. Nemusím si ho všímat, salonek je veřejný, proč bych se měla cítit špatně, že tam jdu? On má máslo na hlavě, já nic špatného neudělala. Ovšem všechny argumenty vezmou za své, když vstoupím do dveří a on mě málem porazí. V ruce podnos s pitím, zubí se jakoby nic. "Ahoj, co ty tady, dlouho jsem tě neviděl!" Pěstí mezi oči! "Ahoj, usměju se také a snažím se zachovat klid. Posadíme se, on zmizí, a tak se odebereme dolů, do přítmí orientálních závěsů a barevných lamp. Ani v křesílkách se neuvolním, jsem pořád jako na trní z jeho přítomnosti. Ještě to zdaleka nepřešlo. Hlavně proto, že celou situaci vnímám jako nedořešenou. Je to jedna z mála nocí, kdy si na Igora ani nevzpomenu. A možná právě proto se objeví. "Nazdárek, slečny", vystoupí halasně zpoza závěsu. "Ty žiješ?" kývne na mě. "Už to tak vypadá", odseknu. Docela drzé od něj, naštvu se v duchu. "Copak, dlouho jsi tu nebyla." "No, když máte sluhy neschopné pronést rozhodné slovo, to se to sem potom chodí těžko." "To se stává", pokrčí rameny. Sakra, to jsou všichni jako navedení? Doufala jsem, že ho trochu vyprovokuju a on mi aspoň něco naznačí. Spletla jsem se. Už jsi holka zapomněla na mužskou loajalitu? Je bezbřehá. "Stav se za mnou nahoře", utrousí najednou a otočí se k odchodu. "Bylo mi potěšením, dámy", naznačí smeknutí klobouku, který nemá.

"Holky, já jdu teda na chvíli nahoru", zvedám se za okamžik. "No jasně", zazubí se Nina. "My to tu snad bez tebe vydržíme", pronese Nora. Tak přece, určitě mi řekne něco o Zdislavovi! Beru schody málem po dvou. Igor sedí v křesílku hned u schodů a nacpává si dýmku. Líně se na mě usměje: "Tak co, půjdeme ke mně do pracovny a dáme vodku?" "No, to teda ani náhodou", vypálím bleskurychle. Dá se do šíleného smíchu. "No fakt, tam budeme mít klid, tady není", pohodí hlavou k několika tlustým Arabům, kteří už zase okupují horní patro salonku a velice hlučně se baví. Cítím se nejistá, přecházím do útoku: "Radši snesu trochu rámusu než se nechat opíjet a kdoví co ještě." "Kdo mluví o opíjení? Dáme panáka, pokecáme, ne..." "To můžem i tady." "Chceš vodku, fakt?" chytne mě za slovíčko. "Jo, to by se Vám líbílo, co? Opít a zneužít!" "Ne... žádný zneužití, sama bys chtěla! Mám tam pěknou pohovku, v pracovně..." Aha, tak to bude asi ten tajemný výklenek s dveřmi, odkud vždycky vychází. Teprve teď si dávám dvě a dvě dohromady. "Jen si to nechte pro nějakou jinou, ta bude určitě ráda." "Dobře, nechceš, nechceš..." pokrčí rameny. "A jak se máš?" "No, nic moc..." "Kluci zlobí?" zeptá se nevinně. Určitě to ví...všechno. Tenhle chlap má oči a uši všude. A kde nemá oči, to pozná nebo si domyslí. "Jo, to teda zlobí, hlavně tady jeden váš." Zase se začne prohýbat v záchvatu smíchu. On si snad ze mě dělá legraci nebo co? "Jo, to jsem viděl, jak jsi odtud vyletěla jako střela. Grr, sršely z tebe blesky na všechny strany." "Jste si všim, jo?" odseknu ironicky. "Jsi vraždila pohledem, brr, bál jsem se, že na mě budeš chrlit oheň." "Ha, ha, hrozná sranda. Radši mi řekněte, proč mě ignoruje." "To se stává..." "Jak - to se stává? To snad má nějakej důvod, ne?" "Je mladej...nezkušenej..." "No hlavně že vy jste zkušenej kmet." "Nebuď drzá." "Tak o co tady jde?" začíná mi docházet trpělivost a musím si přiznat, že jsem do salonku přišla hlavně proto, že jsem doufala v obrat. Samozřejmě k lepšímu. Naděje umírá poslední a nejistota mě ničí. "Zeptej se ho." "Výborná rada, jednoduchý jako facka, že? Proč mi to nemůžete říct?!" "Já to nevím." "To Vám tak věřím!" "No, no, no, nerozčiluj se. Pojď, naliju ti panáka." "Nechci", odseknu. "A proč na mě támhleten chlap tak čumí?" rozhohním se nahlas. Nějak mě všechno štve. "Čumí", přitaká Igor. "A je přesvědčený, že jeho pohled je uhrančivý, intenzivní, že mu žádná neodolá. Jsou takový, který to trénujou doma před zrcadlem", vykulí oči způsobem, který mě chtě nechtě rozesměje. Tváří se jako kdyby to neměl v hlavě v pořádku. "Hrozně si na tom zakládají a přitom mají pohled blázna." To už se směju na celé kolo. "Jo, takhle se tváří šílenci. Viz ten kluk dole." Hm a já si už několikrát říkala, jak uhrančivě se na mě Zdislav dívá...

Když se po dlouhé době konečně odeberu za holkama dolů, na schodech se skoro srazím se Zdislavem. To mi ještě chybělo! Ale vlastně...nemám už co ztratit. V ten moment vím, že musím něco udělat. "Hele, já nechci pořád otravovat, jenže tahle situace mě docela deptá. Chci tě", vyleze ze mě. Mladík se zarazí, vteřinku jako by se zamyslel a pak pronese. "Tak prosím chvilku počkej, musím ještě obsloužit pár lidí, ale pak za tebou přijdu." Nevím, jestli se mám radovat, ale v každém případě se věci pohnuly.

Čekám. Sedím sice s holkama, ale nevnímám je. Něčemu se směju, nevím čemu. Čas se hrozně vleče. Ale pak konečně dorazí. Předpokládám, že si mě vezme stranou, jenže on si k nám přisedne a kamarádky nekamarádky začne ze sebe chrlit vysvětlení. "Víš, já hrozně nerad říkám takovýhle věci, není mi to příjemný, asi jsem srab..." No, skvělé, to to pěkně začíná. "Ale měl jsem dívku, chodil jsem s ní přes rok a půl, byla to moje první láska. A nedávno jsme se rozešli. Jenže teď jsme se dali zase dohromady, prostě sme se rozhodli, že se k sobě vrátíme. Ty jsi moc hezká a milá holka, tak se prosím tě nezlob." Ano! A je to tady, konečně! Najednou si připadám jak v jiném světě. Co mi to tu povídá? "V pohodě, to je dobrý, jsem ráda, žes mi to řekl, díky", slyším sama sebe říkat, jako by se nic nestalo. Něco uvnitř mě se však rozsypalo. Ostrá bolest posledních několika týdnů odchází a mění se v rezignaci. Cítím prázdnotu, otupělost, únavu. Zdislav s ulehčením odchází a mě zbylo...vlastně co mi zbylo? Plakat nedokážu, zlobit se nemůžu, omdlít nehodlám. "Tak asi půjdeme domů, což?" obrátím se k Noře a Nině.