Tisíc a jedna noc III: Smích

Rozmarná noc, plná důvtipu a dvojsmyslů. Osvěžení všední přítomnosti. Chvíle, kdy jsem myslela, že mi patří svět...Nepsané heslo zní: Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.

Moc jsem se těšila, až ho zase uvidím. A hlavně, až s ním promluvím. Jenže holky už začínaly být otrávené, že chodíme pořád do salonku. Co teď? Musím je přemluvit, nechci tam jít sama. To by vypadalo, že jdu za ním, což nesměl nikdo zjistit. I já jsem se zdráhala si to přiznat. Co mi na něm záleží?

"Ell, vždyť tam chodíme pořád!" Ach ano, tenhle Nořin argument jsem čekala jako první. "A vám se tam nelíbí?" "Ale jo, ale co vyzkoušet taky něco jinýho?" namítá Nina. "Dobře, tak příště půjdeme jinam. Ale dneska ještě salonek, jo?" "No dobře", souhlasí obě po chvíli mého škemrání. Jen co vstoupíme na půdu salonku, vlije se mi do žil jakási rozšafnost. Musím se pořád smát, nahlas vykládám a připadám si náramně zábavná a okouzlující. A také neodolatelná. Zamíříme hned do podzemí. Nahoře musíme projít kolem vypasených Arabů s chlípnými pohledy. Divím se, že pod nimi ta křesílka ještě nepraskla.

Od té doby, co jsme objevili spodní salonek, chodíme výhradně tam. Uvelebíme se do svého oblíbeného rohu za závěsem. Nemůžu se ho dočkat. "Co to bude, dámy?" vystoupí zanedlouho zpoza závěsu temná postava. Hned po prvním slově mnou projede hluboké zklamání. Není to on! Je to někdo, koho jsme zde ještě neviděly, ale pranic se mi nelíbí. Dlouhé, očividně dlouho nemyté a nečesané vlasy mu spadají skoro do pasu, otrhané oblečení už toho také spoustu zažilo a z pusy na nás blýskne několik kovových zubů. A přitom je docela mladý! Brr, otřesu se uvnitř. Je odporný. A ještě k tomu ten arogantní úsměv, při němž vypouštěl z úst slovo "dámy". Očividně si myslí, jak je neodolatelný. To teda určitě. I na té jeho inteligenci, u níž se mermomocí snaží, aby mu koukala z očí, mi něco vadí..."Svařené víno", procedím skrz zuby co nejvíc pohrdavě. "Tse, svařák." "Ano a co byste mi tedy doporučil?" "Nějakej pořádnej čaj, silnej!" "Díky, já tyhlety pořádný čaje fakt nemusim." "A to je velká chyba." "Jo, to určitě", ušklíbnu se. Co si o sobě jako myslí? Nora a Nina také vysloví svá přání a setkají se s nemenším opovržením. "Fuj, ten je teda děsnej", zhodnotí Nina, když odejde. "Člověk by zvracel a jak se naparuje, takovej hnusák...ani dvoumetrovou tyčí bych se ho nedotkla", rozhohním se. Načež vybuchneme v bujarý smích.

"Á, tady je dneska nějak veselo", vstoupí mezi nás najednou On. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet. Nic nového. Neomylně nám opět rozdělí nápoje. Nic nového. "Zase svařák?" zašklebí se. "A co má být? Když mi chutná..." "Protože jsi ještě neochutnala lepší." "A co by mělo být to lepší?" "Počkej, přinesu ti." "Nějakej hnus, to já znám. "Ne, ne..."zavrtí hlavou. "Mám jen nejlepší." "A co to teda je?" "Ruská vodka a nebo prvotřídní koňak." "Hm, tak na to si nechám zajít chuť, děkuju", věnuju mu líbezný úsměv. "Nechceš, dobře...nutit nebudu." "Dneska nevykládáš?" "Ne, ne, dneska neni ta správná nálada, dneska si jen tak povídáme." "O chlapech, co?" "Teda, Vy jste chytrej, jak to víte?" "Poznám...kouká vám to z očí..." přehlédne moje kamarádky. "No, tak taky něco řekni", obrátí se k Nině. "Já nevim, co", uchechtne se a sklopí oči. "Obě stejně furt papouškujete, co řekne tadyta", ukáže na mě. "Cože, to není pravda" ohradím se. "Jo, to neni pravda" přidá se Nina. Náš hostitel se dá do smíchu až se za břicho popadá. Jeho záchvat trvá asi minutu a je velice nakažlivý. Cukají mi koutky. "Prej neni pravda. Teď jste to akorát dokázaly!"

"A co Vy? Taky řešíte ženský?" "Já? Ne. Já je radši balím. To má alespoň na chvíli význam." Zase záchvat. Tentokrát z něho plynule přejde do záchvatu kašle. "Asi si budu muset jít zakouřit." "Jo, jo, to Vám při kašli určitě pomůže." "Nebuď drzá." "Proč nemá význam je řešit?" "Co?" "No, proč nemá význam řešit ženský?" "Jedno staré přísloví hlásá: Ženská nikdy neví, co chce, ale ví, že to dostane." Podíváme se s holkama po sobě. "No, tak hlavně, že chlapi to vědí", utrousím. Najednou kolem projdou dvě dívky nastrojené jako pávice. Sednou si kousíček od nás, pohazují vlasama a vůbec se celé nakrucují. Aha, podobné husičky zbožňuju. Ihned upoutají pozornost našeho společníka, který na ně zamává. "Nazdar krasavice", zazubí se a upaluje k jejich stolečku. No jo, co jiného. Asi se s nimi výborně baví, výbuchy několikahlasného smíchu se nedají přeslechnout. Schválně dělám, že je neposlouchám. Co je mi do nich? Ať si užijí.

"Ten je taky asi pěkně úchylnej, i když to na první pohled tolik není vidět", usoudí Nora. "Souhlas, ale na ty Arabáče tam nahoře nemá. Ty by se uslintali, když viděj holku", směje se Nina. "Jo, jednou ze samýho vzrušení rozsednou ty křesílka." Vybuchneme v smích.